Vzpomínám

Ve čtvrtek jsem se vracela z Ostravského muzea. Bylo škaredé počasí, chladno a hustě pršelo. Rozhodla jsem se ale nejet přímo domů.
Do parku v Třebovicích jsem šla od tramvaje pěšky.
http://emanovotna.zonerama.com/Album/574633  Třebovický park

Zajímalo mě, jestli již kvetou květy liliovníku tulipánokvětého . Když jsem vešla do parku a uviděla květy vysoko nahoře v koruně velmi starého stromu, vytáhla jsem fotoaparát a udělala si několik obrázků.

http://emanovotna.zonerama.com/Album/574699 květy liliovníku tulipánokvětého

Nevadilo mi ani, že jsem musela držet rozevřený deštník.
Kromě návštěvy parku v Třebovicích jsem chtěla zajít i na Den otevřených dveří do ČTYŘLÍSTKU.
http://emanovotna.zonerama.com/Album/574710

O tom jsem se dozvěděla z denního tisku a pak ještě z Helpnetu, který dostávám díky manželům Štablovým. V zařízení pro handicapované jsem byla poprvé. Předtím jsem navštívila ve Dnu otevřených dveří jenom Domov pro seniory.
Přišla jsem ke vchodu do pěkného domu hned vedle zdejšího parku. Kolem domu jsme šli nedávno – na jaře s dětmi a dospělými z Třebovic jsme tudy vynášeli společně Moranu k řece Opavici.
Při příchodu ke vchodu jsem již zdálky viděla vyvěšený papír na vstupních dveřích. Mám výhodu – díky brýlím na dálku jsem rozeznala několik adres napsaných na papíru. Ujistila jsem se, že i tady ve STACIONÁŘI v Třebovicích se Den otevřených dveří koná. Mají zde dveře, které se otevřou, když k nim přistoupíte blíže – to jsou hlavní vstupní dveře. Za nimi jsou další dveře, které se zamykají. Když jsem nesměle vstupovala dovnitř, tak právě přicházely zaměstnankyně s klienty k místu u vstupních dveří. Vedle nich šli i další klienti. Nesměle jsem se zeptala, jestli se smím jít podívat dovnitř.Jedna žena šla hned zavolat další.
Měla jsem možnost pozorovat chování zaměstnankyň. Nevyznám se v tom, jak jsou zařazeny, jak se jejich funkce nazývá. Je mi jasné podle různých, jemných, světlých, pastelových barev jejich pracovního oblečení, že se jednalo o různé funkční zařazení. Bylo vidět, že lidi vezoucí na vozíčku, anebo jdoucí vedle nich velmi dobře znají. Dojímalo mě, jak pěkně a mile se k nim chovaly –zpočátku mě zaměstnankyně STACIONÁŘE neviděly, tudíž o mně nevěděly. Chovaly se k nim tak, jakoby se jednalo o jejich vlastní děti. Tichým a vlídným hlasem zklidňovaly nedočkavé „velké děti“ – snad mi prominete, že nepíší nyní klienty. Odváděly je právě k obědu. Někteří z nich byly poněkud hlučnější – jejich zvuky jsou pro nás trochu zvláštní. Musím se přiznat, že jeden z nich ve mně vyvolal úzkost a soucit s postiženým člověkem.
Proč musí být někdo již od narození postižený?
Proč existují různé druhy chorob, které zanechávají na sotva narozeném dítěti takové následky?
Co bude s těmito „velkými dospělými dětmi“ až nebude žít jejich babička anebo jiný příbuzný, na kterou jsou tak citově vázani?
Znala jsem hodně podobných osudů, ale z dřívější doby, kdy byl systém péče o tyto lidi aspoň trochu zajištěn.
Jaký osud čeká „velké nemocné děti“, které se radují z každého vlídného slova?...z každého pohlazení?
Takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou – najednou mi bylo hodně zima…
Dolů za mnou přišla sociální pracovnice. Velmi mile mě přivítala a vedla dál. Hned se postarala o to, abych si mohla odložit a nejprve jsme si spolu vyprávěly. Něco málo o péči o naše handikepované spoluobčany vím.
Nesnažila jsem se zapamatovat si jména pracovníků – proč bych je měla znát? Stačí přece psát jen tak obecně.
Nejprve jsem se dozvěděla o tom, kolik lidí tady ve zdejším STACIONÁŘI během týdne žije. Je tady „jenom“ 24 míst. Jednopatrová budova není uzpůsobena k tomu, aby tady bylo umístěno víc klientů. Pobývají tady od pondělka do pátku. Mohou odejít podle toho, jak si pro ně jejich příbuzní přijedou.
Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem přišla v poněkud nevhodnou dobu kolem poledne. Ale byla jsem vyvedena z omylu – Den otevřených dveří se koná i přes poledne. Sociální pracovnice mi ochotně odpověděla na všechny mé otázky.
Pak jsem byla představena paní ředitelce zdejšího pracoviště – doufám, že jsem nespletla název pracovního zařízení. Nedělala jsem si žádné poznámky. Kromě jiného bylo pro mě nejmilejší to, jakou starost projevila žena o mé zdraví. Hned se ptala na to, co bych si dala k pití…to nebývá jinde zvykem.
Zeptala jsem se paní ředitelky, jestli smím fotografovat. Byla jsem upozorněna,že se nesmí fotografovat lidé. Muselo by být svolení jejich opatrovníků. Vysvětlila jsem, že jsem otázku položila velmi nepřesně. Měla jsem zájem o fotografování výzdoby na chodbách a snad i v místnostech STACIONÁŘE. Stály jsme zrovna u nástěnky s pěknými výkresy. Před sebou jsem viděla i pěkný tkaný obraz a na něm keramického ptáčka. Je poznat, že o výzdobu stěn se starají tady jen oni– z vlastních zdrojů si vytvoří krásné prostředí.

http://emanovotna.zonerama.com/Album/574775

Přišla paní Jana – moje dnešní průvodkyně. Milá paní s velkým srdcem na svém místě – to není žádné lichocení. Vyslovuji nyní jen dojem, který jsem z jejího chování vycítila. Jsem jí velmi vděčná za to, jak se mi po celou dobu prohlídky věnovala. Bylo vidět, že zdejší „velké děti“ moc dobře zná a má je ráda. Umí potěšit vlídným slovem, umí slovem i pohladit jejich bolavé srdíčko. Umí použít to správné slovo. A to umí udělat nejenom ona, ale všechny další pracovnice STACIONÁŘE, které jsem právě díky paní Janě a jejímu velmi uctivého dotazu v každé místnosti, poznávala.
Procházely jsme spolu dlouhou chodbou – počkala, než jsem si vyfotografovala třeba zajímavou značku na dveřích koupelny anebo jiných dveřích, kolem kterých jsem procházela. Mladý muž nám ochotně ukázal jejich pokoj. Bylo vidět, že tady bydlí muži, kteří si umí uhlídat pořádek na pokoji. Onen mladý muž se velmi těší na to, až se po připravované opravě STACIONÁŘE vrátí z Muglinova –tam se budou nyní stěhovat.
Všichni se mi omlouvali, že mají všude již nachystané krabice a některé předměty na stěhování. Mi osobně to připadalo jako normální pracovní proces.Žádný nepořádek jsem nikde neviděla. Všude bylo pečlivě uklizeno. Dokonce jsem měla štěstí vidět i paní uklizečku při práci – nechtěla jsem vkročit na místa, která právě uklidila. Vyzvala mě ale, abych klidně šla, že to pak vytře znovu. Jinde by mě možná „přetáhly hadrem“ – kdo ví?
Navštívily jsme různé místnosti – dá se odhadnout i podle vyfotografovaných obrázků na stěně. Je vidět, že zde mají rádi hudbu – bylo tady i piano. V současné době tady sice není nikdo, kdo umí hrát na klavír, ale Ovčáci, čtveráci umí vyťukat i zdejší klienti a zpívají.
V této místnosti se mi velmi líbila i velká látková koláž se slonem. Naproti ní visela paličkovaná žena – obrázek darovala maminka jednoho klienta na výzdobu místnosti k vánocům. Líbila se mi místnost muzikoterapie. Podle rozvrhu na dveřích bylo poznat, že je o ni velký zájem. Paní Jana doslova řekla:
„Popraly“ jsme se o časy v ní.“
Cestou jsme se bavily i o tom, jak se o zdejší klienty starají a o co vlastně usilují. Snad jsem správně pochopila, že hlavním úkolem je naučit klienta samostatnosti v rámci jejich schopností vnímání. Třeba u kuchyňky jsem se dozvěděla, jakým způsobem se střídají a vzájemně doplňují, když si vaří. Jednotlivé činnosti mají rozdělené podle toho, co kdo nejlépe ovládá. Jeden krájí, protože umí dobře zacházet s nožem. Druhý zase rád míchá. Učí se vzájemněsi pomáhat.
Ptala jsem se, jak se zajišťuje třeba nějaká náhlá zdravotní příhoda. Dozvěděla jsem se, že je zde přítomna zdravotní sestra. Navíc někteří klienti jsou schopni přijít a zavolat pomoc jinému, který se necítí dobře. U některých je to poznat již u jídla – jindy jí všechno a rád, když mu není dobře, tak je to poznat na způsobu jeho stravování se. O nejtěžší případy se starají a pečují o ně mnohem ostražitěji. Věnují jim péči „non stop“ po celých 24 hodin.
Docela mě dojalo velké sluníčko na chodbě vedoucí k jídelně a k jedné z místností pro volný čas. Když jsme vcházely do místnosti, kde si někteří právě cvičily své dovednosti – stavěly, skládaly, navlékaly – mile mě překvapilo, že všichni přítomní zdravili ( byli tady i muži ) pěkně nahlas:
Dobrý den.
http://emanovotna.zonerama.com/Album/574757   keramika
Právě v těchto prostorách jsme měla možnost vidět postup při vytváření keramiky. Viděla jsem i pec, ve které se výrobky z keramické hlíny zpracovávají. Klienti se snaží podle svých schopností a dovedností – některý zvládne méně, jiný o trochu víc. Ale konečný výsledek je nádherný! Některé můžete vidět na přiložených fotografiích. Docela mě mrzí, že jsem nevyužila nabídky přítomné pracovnice, že by mě vyfotografovala u pece – mohla jsem fotografii okomentovat:
„Trouba stojí u trouby,“ ale již je pozdě. Nerada se fotografuji.
Obě zaměstnankyně něco chvíli hledaly. Nevnímala jsem je. Prohlížela jsem si, co všechno umí vyrobit. Když jsme odcházely, pozdravila jsem na shledanou a jedna z žen ještě řekla i AHOJ, tak jsem jí odpověděla. Byla ale hned upozorněna, jak má zdravit. Bylo mi vysvětleno, že je učí žít jako v běžném životě mezi námi lidmi v normálním běžném životě ve městě či na vesnici.. Učí je třeba i nakupovat, cestovat – prostě zvládat všechno, co je zapotřebí pro každodenní lidský život.
Překvapilo mě, že zdejší lidé umí sednout k počítači a najít si třeba program v kině, anebo jízdní řád autobusu, kterým se do kina dostanou.
Mají tady možnost být u několika počítačů. Mají tady i televizi a rádio. Je tady klient, který chodí poslouchat rádio sám do místnosti v přízemí. Potřebuje ho mít hodně nahlas.
Mají tady i terasu, na které pobývají. Dostanou se bez problémů i do přilehlého parku v Třebovicích. Jezdí s nimi do loutkového divadla. Účastní se olympiády v Třebovicích. Pochvalují si součinnost se zdejším panem starostou. Dostanou se na prohlídku zoologické zahrady. Snaží se pro zdejší klienty udělat maximum možného.
Teprve nahoře, krátce před rozloučením se, se mně paní Jana zeptala:
„Neurazíte se, když bychom Vám chtěly věnovat na památku?“
Zajímavý přívěšek z keramické hlíny vytvořený pomocí vykrajovátka na cukroví, pěkně namalovaný a přivázaný na šňůrce…měla jsem co dělat, abych se nerozplakala.
V dnešní době není zas tak běžné uctivé chování člověk k docela cizímučlověku.
Viděla jsem i speciální oporu pro nemocné klienty – bylo vidět, že tady nejenom pečují o jim svěřené klienty, ale přemýšlí, jak jim ulehčit jejich problémy třeba s páteří.
Pro mě byla velmi citová návštěva zdejší školní třídy. Představte si:
Na jedné stěně bylo několik fotografií zdejších žáků. Na stejné stěně byly pečlivě napsané a doplněné obrázky různé texty – vzpomeňte si na texty v první třídě:
srozumitelné a jednoduché verše. Mezi texty a fotografiemi byl prostor pro počasí. Původně jsem si myslela, že se jedná jenom o práci paní učitelky – byla tady přítomna. Počasí určují žáci – vybírají, který obrázek má paní učitelka na stěnu pověsit. Sdělují, že by raději sluníčko.
O každém zdejším žáku ví paní učitelka hodně. Podle žákova zdravotního stavu řeší jeho zátěž ve vyučovací hodině. Mluvila jako jejich maminka anebo babička –dojemně, nejen ona, ale i já jsem měla slzy v očích, když popisovala, jak klienti poznají, že se blíží doba, kdy jejich příbuzní pro ně přijedou. Pokud se stalo, že nemohou přijet, jak vysvětlovala, že babička nemůže a přijede až za týden. Žáci dostávají do žákovské knížky písemné hodnocení.
Celý prostor třídy byl velmi hezky vyzdoben různými obrázky. Byly tady lavice s židlemi, ale i možnost posedět v pohovce anebo křesle. Zřejmě někdy i sedí na koberci na zemi.
Jedna chodba byla věnována různým rybám – včetně velké sítě. Na stěně byl velký vodník – moc se mi líbil. Přátelí se se zdejšími rybáři.

Čas neúprosně pospíchal – paní Jana již byla upozorněna, že je zapotřebí zajít na oběd. Věnovala se mi ale dál. Jen požádala kolegyni, aby řekla v kuchyni,že se zpozdí.
V kanceláři jsem se jim ještě zapsala do knihy návštěv. Vyplnila jsem jim dotazník.
Překvapilo mě, že jsem první návštěva v Den otevřených dveří a ještě v tak škaredém počasí – velmi si mé návštěvy váží, mi řekly přítomné ženy. Všichni ostatní se chodí dívat jenom do Muglinova.
Přeji všem zúčastněným, aby přestavba domu byla provedena tak, aby splňovala požadavky a hlavně potřeby zdejších klientů ( například toalety uzpůsobit tak, aby se dala zvládnout pomoc - aby bylo dostatek místa potřebnho při pomoci ) a hlavně, aby vše proběhlo dle harmonogramu. Klienti se na nový dům velmi těší.
Přeji všem hodně lásky, úcty člověka k člověku, tolerantnosti a ochoty vykonávat své zaměstnání jako poslání.

Přeji jim podporu Magistrátu přinejmenším stejnou jako doposud.

Děkuji za milé a vlídné přijetí

Ema