V rámci Dnů evropského dědictví byly otevřeny i technické památky. U nás v Ostravě je technických památek hodně.
Napsala jsem si do kalendáře k dnešnímu datu, kdy bude důl MICHAL otevřen. Trnula jsem, jestli nebude pršet - počasí nám vyšlo.
Do Ostravy jsme jeli tramvají na Frýdlantské mosty. Tam jsme prošli podchodem a nahoře jsme počkali na trolejbus jedoucí do Michálkovic. Jeden tam již stál, druhý přijel za chvíli. Trolejbus jede k ZOO a pak již jen několik zastávek a na konečné jsme vystoupili.
Stihneme to?
Zbývají nám do začátku exkurze již jenom tři minuty. Od konečné zastávky je to jen kousek.
https://emanovotna.zonerama.com/Album/631022
Před stanoveným časem jsme si stačili koupit i vstupenky. Pro seniory stála vstupenka jenom padesát korun.
Vstupenka měla na zadní straně DOCHÁZKOVÝ LÍSTEK ( měsíční ). Ve vstupní místnosti před pokladnou měli "píchačky". Bylo nám doporučeno si "orazit začátek pracovní doby"...
A již jsme byli vyzváni, ať jdeme za panem průvodcem. Jen se ještě zkontrolovalo, jestli další lidé nechtějí jít na prohlídku - nechtěli, mohli jsme jít.
Čekala nás stejná cesta jako horníky - ti ale tak chodili do práce denně, my jsme se přišli podívat jen dnes. V národní kulturní památce byl zákaz fotografování. Nebylo ani zapotřebí se ptát - bylo to na viditelných místech vyvěšeno.
Naše prohlídka sledovala celodenní pobyt horníka na šachtě. Začali jsme známkovnou - nebudu popisovat dopodrobna. Neznám správné technické výrazy a tolik jsem si jich ani nezapamatovala. Budu psát o tom, co se mi osobně zdálo velmi důležité...
Než jsem přišla na prohlídku dolu MICHAL, věděla jsem o známkách - ale jen obecně: každý horník měl svou známku.
Od pana průvodce jsme se dozvěděli, že existovaly tři druhy známek:
kulatá - ta byla pro ranní směnu, šestiúhelník - používala se na odpolední směně, trojúhelník - jenom pro noční směnu. Známky se nesměly zaměňovat. Všechny známky byly zavěšeny na velkém "paravánu" - trojdílné dřevěné stěně s háčky. Když jsme do místnosti vešli, byla otevřena prostřední část. V jedné řadě bylo šestnáct známek - viselo tady asi 500 známek. Některé z nich byly žluté. Zeptala jsem se, jestli jiná barva označovala například jinou činnost. Žlutá barva označovala elektrikáře.
A jak to vypadalo, když přišel horník ráno do práce?
U okénka si vyfasoval svou známku a pak pokračoval dál dovnitř. Prohlídkové trasy mají pěkně popsané na internetu.
Na dole jsem byla poprvé. Vždycky jsem měla obavy, že návštěvu hornického pracoviště nezvládnu. Tady jsem ale nemusela do žádných uzavřených prostor...mám s nimi problémy.
Pak šel horník do šatny - řetízkové, určitě jste ji viděli v nějakém filmu. Neuměla jsem si představit, kam si dají své čisté oblečení. Ale bylo to jednoduché. Každý horník měl přiděleny dva háky - jeden na čisté oblečení, druhý na špinavé, ve kterém fáral do dolů. Na háku byla i mistička na mýdlo.
Viděli jsme i koupelnu se sprchami. Dozvěděli jsme se i o tom, jak to vypadalo dřív. Ale i o tom, že technici měli místo háků skříňky na svůj oděv. Skřínky ale nebyly tak dobré - neuschlo to v nich tak rychle, jako ve velké řetízkové šatně, která byla dobře odvětrávána a v zimě se v ní topilo.
Procházeli jsme jednotlivými pracovišti - mě osobně překvapilo, kolik různých pomůcek bylo zachováno v původním stavu. Nyní návštěvníkům ukazují a vysvětlují, jak se s nimi pracovalo. Vůbec jsem netušila, že na topůrku, které měl horník u sebe a potřeboval ho ke své práci, když v dole "kutal", byly naznačeny míry délkové. Měl tak vlastně poruce hned metr. Možná by si někdo řekl:
Proč má topůrko tak krátké?
Nemohl ho mít delší, když právě pracoval ve sloji o výšce jenom čtyřicet centimetrů. Ráno mu byl určen jeho úsek práce a horník pracoval - plazil se a pracoval v úzkém prostoru.
Nevím, jestli si to člověk vůbec umí představit, jak namáhavá a nebezpečná práce to byla...
Viděli jsme i pracoviště geologů - nejenom pracovní stoly s různými nezbytně nutnými pracovními pomůckami, ale i speciálními geologickými přístroji. Uprostřed místnosti na stole byla rozložena mapa a na ní nám náš pan průvodce vysvětloval a ukazoval, jak se vlastně uhlí těžilo.
V jedné místnosti byl vedle psacího stroje otevřen česko - německý slovník, brožované vydání z roku 1922. Podívala jsem se do něho, zajímalo mě to.
Viděli jsme i pracoviště zdravotníků - vše bylo v takovém stavu, jakoby měl někdo právě přijít do práce. Na šachtě se ale muselo počítat i s nejhorším úrazem - se smrtí člověka. Část místnosti byla připravena na to, aby zde mohli člověka umýt a nachystat tak, aby ho mohli vidět příbuzní.
Do nejmenších podrobností byla promyšlena veškerá činnost. Bylo přesně stanoveno, jak se zachovat při jakémkoliv úrazu - na koho se obrátit a jak jednat. Spojení s báňskou záchrannou službou jsme viděli o chvíli později na dispečinku. Červený telefonní aparát se jenom zvedl a hned se ozval pracovník a ten jednal dál. Pracovníci = záchranáři se ihned dostavovali na předem stanovená místa.
Vyšli jsme po schodech do patra a ocitli jsme se před výdejním okénkem kuchyně. Nevím, jestli je všeobecně známo, že horníci dostávali svačinky. Dokonce tam byl ještě na tabuli bílou křídou nápis, jakou polévku měli právě v onen den...Pan průvodce vyprávěl o kvalitě svačin - prý byly lepší, než si mnozí nosili z domu.
Viděli jsme i dílnu, ve které se opravovaly oděvy. Pracovalo se tady na šicích strojích a na stroji pro kůži. Viděli jsme koženou zadní část, kterou měl horník na sobě, aby si při sklouzávání po zadku neničil pracovní oděv. Kůže vydržela víc, než látka montérek.
Pracoviště dispečinku bylo zanecháno tak, abychom si mohli představit namáhavou práci dispečera. Jen jsem se nesměle zeptala, kolik hodin denně pracovali. Dispečink, kde máte před sebou několik telefonických přístrojů a panel s knoflíky, pomocí kterých se dispečer spojoval s každým horníkem, který sfáral do dolů, to je po psychické stránce namáhavé pracoviště. Práce je velmi zodpovědná - vždyť mohlo jít o životy lidí. Na stěně před námi bylo vidět, o co všechno se musel dispečer postarat. Na ranní směně fáralo asi 500 lidí - jen to, než se spojil dispečer se všemi horníky, muselo zabrat dost času. Horníci přece nejsou v práci proto, aby čekali, až dispečer přijme jejich ohlášení se...ale jak zařídit, aby všechny odbavil co nejrychleji? Horníci chtějí vydělávat a přišli na směnu pracovat. Po tak namáhavé práci, kdy se musel dispečer neustále soustřeďovat na činnost na panelech před ním, se mu určitě nedařilo brzy usnout.
Viděli jsme i cechovnu - obrovská hala, v současné době se tam připravovala výstava. Tady bylo horníkům určeno jejich pracoviště a úsek, na kterém budou ten den pracovat.
Lampárna - to byl také velmi důležitý úsek. Tady byly lampy opět podle čísel a druhů. I podle lamp se dalo rychle zjistit, jestli horník již vyfáral na povrch.
Viděli jsme i klece - celkem čtyři. Slyšeli jsme o tom, jak se lidé dostávali dolů do podzemí. Viděli jsme i práci s vozíky plnými uhlí a někdy i kamení, které odstraňovaly ženy. Nedovedu si vůbec představit vytřídit 130 tun uhlí za hodinu.
Kromě toho jsme měli možnost pořádně si prohlédnout i strojovnu. Nedovedla jsem si představit, jak velké jsou stroje. Viděli jsme i rotační měnič systému Ward-Leonard-Illgner. Soustrojí slouží ke změně elektrického střídavého proudu dodávaného ze sítě na proud stejnosměrný. Byl vyroben v roce 1912.
Při prohlídce s panem průvodcem jsem si všimla, že všude zanechali pracoviště tak, jakoby za chvíli měl přijít někdo na směnu. I stroje pravidelně udržují. Na jedné desce byla křídou napsána různá data - i tak je zapotřebí historii uchovávat pro budoucí generaci.
Jen jedna otázka mi stále nedá spát:
průvodce máte v Národní kulturní památce Důl MICHAL dva. Ten náš měl za sebou po absolvování hornické průmyslovky 35 let práce na dolech. Prošel různými hornickými profesemi. Mohl zasvěceně vyprávět, protože práci dobře znal. Navíc uměl své vyprávění přizpůsobit lidem, které právě provázel.
Má neodpovězená otázka zní:
Máte zajištěnou nějakou náhradu, až tito dva průvodci nebudou moci provázet?
Otázka nebyla mnou položena, takže nemohla být ani zodpovězena. Možná někoho napadlo zachytit vyprávění průvodců tak, aby bylo uchováno...bylo by škoda, kdyby nebylo zachováno pro další generace. Jen těžko se dá představit, jak horníci dřív pracovali.
Naše trasa vedla i přes kotelnu. Tady jsme měli možnost uvidět parní stroj. Cituji:
V roce 2009 byl restaurován unikátní parní stroj. Je plně funkčí a od roku 2011 roztáčí dynamo fy Siemens z roku 1903.Jednoválcový ležatý parní stroj vyrobený v Ostravské továrně ELBERTZHAGEN & GLASNER MASCHINENFABRIK EISENGIESSERE, seriové číslo 184, z roku 1893. ....konec citace
Oba dva jsme byli velmi rádi, že jsme se na důl MICHAL na prohlídku vydali. Naše povrchní teoretické znalosti nám náš pan průvodce, můj vrstevník, hodně obohatil. Doporučuji všem zájemcům tam zajít. Je sice zapotřebí trochu chodit po schodech, jinak to ve zdejších prostorách nejde - to by přece již nebylo ono. Za trochu námahy návštěva dolu MICHAL opravdu stojí.
Děkuji panu průvodci, který nám vysvětlil mnohé. Odpověděl na všechny dotazy. Nebývá zvykem, že i jinde by se návštěvníkům tak moc věnovali - děkujeme

Ema
P.S.:
budete-li v Ostravě, určitě se zajděte podívat - vidět vše na vlastní oči a slyšet poutavé vyprávění pana průvodce ( jméno, bohužel, nevím - jedná se o menšího pána vpravo http://www.dul-michal.cz/kontakty/ ) to opravdu stojí za to.
Jak jinak se lze dozvědět o namáhavé práci horníků?
...uvnitř se nesmělo fotografovat, takže si klikněte nahoře na odkaz z internetu.