Za vším jsou vždy lidé, i na seniorské stránce
Letos poprvé, co jsem přihlášená na seniorskou stránku, jsem nestihla včas popřát ani na onu stránku, ba dokonce ani na svou webovou stránku - bohužel jsem strávila skoro celý měsíc v nemocnici:
takže mi nyní zbývá jen popřát hezký zbytek svátků vánočních - pak o něco později popřát do konce roku 2016
Ema
..............................................................................................................
vzpomínáme léta ...jsem nějaká stará na dnešní dobu
...nestačím se divit:
na seniorské stránce vůbec nikoho nenapadlo seniorům popřát...k čemu nyní slouží webová stránka, která byla funkční od roku 2009 ( zkušebně pro tři kraje od 1.8.2009, pro všechny od 1.9.2009 ), když se tam najednou objeví asi 300 aktivních ?
Docela by mě zajímalo, co znamená pojen "aktivní" na seniorské webové stránce...nejsou nová texty, nepřihlášený člověk se nedostane ani ke komentářům...škoda práce admina, který vše zakládal...
K dnešnímu Mezinárodnímu dnu seniorů si dovoluji popřát jen vše dobré...
.....................................................................................................................
...náhodou jsem objevila Pátrání po pamětnících:
moravskoslezsky.denik.cz/zpravy_region/archiv_historie20110806.html
chceš-li se dozvědět něco víc, pak stačí kliknout na odkaz moravskoslezského deníku...
Ema
P.S.:
vzpomínky exulanta = spolužáka naší babičky jsem na seniorské stránce nenašla. Rozhoduji se, že až bude v zimě trochu víc času, napíši je i sem...je to sice spousta hodin času, ale informace stojí za to - již se zapomíná na to, jak byly zavřeny vysoké školy a co bylo dál...pamětníci vymírají a nevím, co vlastně o oné době dnešní mladá generace ví...
_________________________________________________________
V březnu 2009 jsme si koupili náš první notebook. Pomalu jsme se začali učit - vnuci nám založili naše e-mailové adresy a hlavně pomohli vytvořit dostatečně silná hesla.
Snažili jsme se seznamovat s něčím úplně jiným, něčím pro nás doposud neznámým.
Měla jsem trochu problémy - psávala jsem předtím občas na psacím stroji, takže jsem každou chvíli slyšela:
..."netluč do toho, nejsi u psacího stroje".
Milan založil třídu - adresy a data spolužáků jsme si sehnali, takže jsem usedla k notebooku a všechny potřebné údaje do notebooku zapsala.
Později jsme se naučili další úkony. Navíc jsem si začala na různých vycházkách fotografovat. Když jsem jednou potřebovala radu, tak mě vnuk "odrovnal" slovy:
..." z nás, kteří jsme teď tady toho umíš nejvíc ty"
Nezbylo mi nic jiného, než zkoušet, jestli na to přijdu. Chtělo to trochu času - přišla jsem na to sama.
Později jsem si založila svou webovou stránku - nyní je to již skoro rok a půl. Baví mě to občas něco napsat a doplnit fotografiemi z akce, které jsem se zúčastnila.
Dívám se na facebook a sleduji život lidí, které jsem poznala na Folkloru bez hranic Ostrava 2015. Nahlížím nejenom do daleké ciziny, ale sleduji i lidi u nás v naší zemi.
Dozvídám se mnoho nového, mnohdy velmi zajímavého.
Bez internetu bych nevěděla o mnoha akcích, o které se zajímám.
Nyní je náš první notebook v opravně - zpočátku to vypadalo nevesele...první sdělení opraváře a dvě možnosti řešení...
Jak budu nyní psát? Pustí mě Milan k jeho nového notebooku?
Mé obavy byly zbytečné - samozřejmě mě pustil s více než čtrnáct dnů jsme se domlouvali KDO, KDY...
...snad v pondělí bude opraven - nejhorší varianta mě minula. Uvidíme, co se zítra dozvíme, až pro notebook půjdeme.
Když si člověk na psaní na notebooku zvykne, pak mu chybí.
Ema
________________________________________________
Chtěla bych sdělit jen několik myšlenek, které se mi honí hlavou. Již uplynulo několik měsíců od doby, kdy se změnilo vedení seniorské webové stránky www.sedesatka.cz. Považuji za vhodné sdělit lidem, kteří tuto stránku tvoří, ale i těm, kteří k ní patří a navštěvují ji, následující:
- od počátku, kdy nás bylo málo a my jsme se ještě neznali, tak jsme si vykali. Později starší z nás měli obavy, že si nezapamatují, komu smí tykat. Někteří - ti odvážnější, sdělili sami, ať se jim tyká. Sama od sebe jsem nikomu tykat nezačala. Jednak z ostychu - nebyla jsem na tykání zvyklá, anebo proto, že jsem netušila věk člověka, který byl na internetové stránce právě se mnou. Nyní nevím, komu smím tykat a komu mám vykat.
- psávala jsem přivítání nového člověka...některým se to nelíbílo, někteří reagovali vstřícně a zároveň ostatním sdělili něco málo o sobě
- psala jsme i gratulace k narozeninám. Někdy adresně, když jsem měla svolení, jndy obecně všem narozeným v daném měsíci. Později se začalo přát i ke svátkům.
Na současné verzi jsem doposud nepovažovala za vhodné kohokoliv vítat - nevíme zatím, kdo je s námi na seniorské webové stránce.
Původní myšlenka www.sedesatka.cz byla nádherná - senioři dostali možnost psát o tom, co je baví a zajímá, co viděli, slyšeli anebo navštívili...Takovou možnost hned tak někdo nemá - navíc ještě zcela zdarma a s pomocí Admina při potížích technického a jiného charakteru. Měli jsme možnost reagovat i na texty a přání, které psal některý z redaktorů. Podle stylu psaní nebyl problém poznat, kdo texty psal.
Na současné verzi je to trochu jiné - mrzelo mě, že jsem nemohla reagovat pod přáním, které bylo na úvodní stránce vlevo. Možná jsem měla trochu víc hledat a najít ho někde jinde, ale člověk vždy nemůže dělat to, co by třeba rád dělal, co by chtěl. Přece jenom jsme ve věku, kdy nemoci člověku v jednání zabrání a člověka hodně potrápí. Uvidíme, jak to bude na upravované webové stránce....
My, senioři, máme obrovskou šanci - můžeme i nadále tvořit a psát. Tvořit píši proto, že mnozí z nás nejenom píší, ale i vytvářejí různé věci - záleží na tom, z čeho a jak tvoří. Pokud se týká psaní - každý z nás je jiný. Svá témata si vybírá sám podle toho, o čem by rád napsal. Někdo má trochu víc možností, protože bydlí ve velkém městě a rád navštěvuje různé akce. Jiný bydlí zase v malebné přírodě - tím nás nabádá k tomu, abychom nezapomínali na to, že i ve starším věku je zapotřebí chodit. Mám odzkoušeno, že mi pohyb pomáhá zdolávat zdravotní problémy mnohem lépe. Je jasné, že každý ví, kolik toho zvládne, aby mu pak nebylo ještě hůř.
Pokud se týká seberealizace - ano, každý se tady projevuje sám jako osobnost. Každý chce přece druhým sdělit své dojmy. Jsme přece z různých konců naší rodné země a ta je nádherná kdekoliv. Nezáleží na tom, jestli bydlím ve velkém městě anebo na malé zapadlé vísce. I já jsem bydlela na malém městečku v pohraničí, velmi ráda jsem jezdila na vesnici a těžko si zvykala na krajské město.
Nevím, jak to cítí ostatní, ale já si uvědomuji, že za vším, co napíši je vždy člověk. Nejen ten, který to možná bude číst, ale hlavně ten, který chtěl někomu něco sdělit. Bez citu se většina textů psát nedá - přece na něco vzpomínáme - jinak psát neumím.
Je zapotřebí si uvědomit, že "není na světě člověk ten, který by se zavděčil všem." Nikdo nikoho nenutí číst text, který se mu nelíbí. Mě osobně zajímalo, co bylo právě napsáno - doposud jsem přečetla úplně všechno. Někdy jsem reagovala, jindy ne. Nepovažuji za nutné reagovat - jsou přece situace, kdy tématu nerozumím anebo mě natolik nezajímá. Jiná situace je ale tehdy, kdy se domlouvají lidé na setkání - pak je reakce nutná, aby se vědělo, na koho ještě počkat, kdyby měl vlak zpoždění. V současné době bývá často zpoždění směrem od Prahy k nám - na hlavní trati se pracuje. Ale bývá to jen několik minut...
Jsem si vědoma, že píšících lidí není zrovna moc. Nikoho ale k psaní nelze donutit. Nevím, jak ostatní, ale osobně přemlouvání k čemukoliv nemám ráda. Jsme dospělí lidé - snad máme i trochu rozumu? Umíme se rozhodovat sami. Je ale dost důležité sdělit těm, kteří váhají:
právě na této stránce je dost lidí, kteří jsou ochotni pomoci a poradit. Když si vzpomenu, jak jsem začínala a kolik jsem se naučila právě tady...i odvahu objevovat různá "zákoutí" na internetu jsem našla tady.
Nelituji času, který jsem na www.sedesatka.cz strávila ( nebylo ho zrovna málo ) - vždyť jsem se stále něco učila. Paměť by si měl člověk cvičit pořád - novou nelze zakoupit v žádné apatyce.
Trávila jsem tady nejhorší chvíle mého života - překonávala a překonávám je o něco snadněji psaním jakéhokoliv textu. Odreagovávám se tak od různých problémů, které má určitě každý z nás - na věku nezáleží.
Tady jsem zažila i velmi smutnou situaci - psala jsem o úmrtí jedné z nás a vzpomínala na ni. Někomu se to třeba nelíbilo, ale člověk, který na www.sedesatka.cz psal a radil ostatním, ten přece seniorskou webovou stránku spolutvořil stejně, jako my ostatní. Nelze na něho zapomenout, když víme, že již není...slušnost mi velela a já jsem činila...
Jsme ve věku, kdy zdraví mnohým z nás zabrání aktivně účastnit se - někdo přeruší své psaní, odmlčí se...snad se později ozve.
Všem přeji, aby jim zdraví vydrželo co nejdéle - zdravý člověk si jen těžko dovede představit, jak mnohdy nemocný trpí. Tady opravdu platí: nezkusíš, neuvěříš...
Přeji všem, kteří se rozhodnou,
na webovou stránku nakouknou,
možná i "drápkem" se zachytnou:
příjemné chvilky na seniorské webové stránce, kde máte dost možností seberealizace - myslím si, že si umíte vybrat právě tu svou, tu jedinou. Je jedno, o co se zajímáte - důležité je, aby někdo nezůstával jen opodál a uvědomil si, že má příležitost dostat se mezi lidi na dosah ruky a počítače.
Zůstávat sám musí být asi velmi smutné - nemám podobnou zkušenost, píši jen na základě vyprávění.
Všem, kteří sem náhodou nakouknou, přeji jen klidné, spokojené a pohodové dny
Ema
=========================================
Hledání na internetu a komunikace s člověkem o generaci mladším...
To, že jsme navštívili výstavu o Janu Lucemburském, jsem již psala...
To, že jsem si zapomněla vzít do kabelky čistý papír na pár poznámek, jsem možná již také napsala...
Tak co mi zbývalo jiného, než požádat Milana, jestli by se vrátil nazpět dolů pro prospekt, že je všude kolem mnoho různých důležitých údajů a já si nemám kam udělat nějakou malou poznámku...
Většina prospektů je na křídovém papíře a na takový bych si nedovolila dělat poznámky...Jeden obyčejný donesl a já jsem si pár poznámek udělala...
Místa ale bylo málo, protože mi se líbilo tolik exponátů !
A nemohu si přece dovolit vědomě informovat neúplně - a spoléhat se jenom na paměť u výstavy tohoto typu... Tak to by asi nebylo zrovna nejlepší...
Samozřejmě že jsem měla některé poznámky napsané tak, že byly psány přes původní text. A právě v tom byl problém...
Uvažovala jsem o tom, jestli se mi název místa nálezu vybavuje dobře nebo ne... A co teď?
Jednoduché řešení - můj způsob hledání na internetu:
zadala jsem si název tak, jak jsem si myslela, že je správný...
A představ si, že správný byl!
Jenže jsem nezůstala jenom u názvu:
začala jsem si prohlížet a číst texty, které tam byly napsány...
Najednou jsem objevila nádherné fotografie právě z výstavy o Janu Lucemburském...
Co jsem udělala? Je to jasné:
nelenila jsem a napsala krátký komentář.
A ejhle, obratem jsem měla e-mail od autora fotografií...
Právě nyní popisovaná událost se odehrávala v neděli - pár minut před polednem...
Slovo dalo slovo a já jsem se dozvěděla, že autor fotografií zná www.sedesatka.cz.
Obdivuje lidi naší generace. Má stejně starého tatínka, takže věkově naši generaci zná...
Bylo to velmi milé povídání s člověkem o generaci mladším...
Chci mu za to tímto způsobem poděkovat...
Někdy stačí pár slov k tomu, aby se člověk cítil opět o trochu jistější v tom, co právě na internetu dělá...
Ema
============================================================
Senioři a počítač
Jak jsme se vlastně k počítači dostali? Proč jsme si domů koupili notebook? Co nás vedlo k tomu, abychom se začali učit pracovat i na nejmodernější technické vymoženosti sloužící k nejrychlejšímu dorozumívání lidí v našem věku v kteroukoliv denní i noční dobu?
V roce 2009 jsem koupili domů notebook. Rozhodli jsme se ke koupi proto, že bylo zapotřebí sehnat adresy všech spolužáků a pak připravovat sraz maturitní třídy ročníku 1959.
V dnešní době přece nebudeme ťukat do psacího stroje, když přes počítač se můžeme mnohem rychleji spojit s těmi z nás, kteří počítač vlastní a naučili se ho aspoň částečně používat.
Uvědomme si, že nejsme zrovna nejmladší - jsme ještě válečné ročníky, ale to přece vůbec neznamená, že již nejsme k ničemu. Proč bychom neměli být schopni zvládnout i nejmodernější techniku? Neříkám, že bychom ji mohli zvládnout hned - ale co nejde dnes, tak může docela dobře jít o několik dnů později. Začali jsme se pomalu učit. Poznávali jsme taje počítačové klávesnice - je trochu jiná než na psacím stroji.
Když si představím, že bychom měli svolávat naše spolužáky psaním na stroji anebo ručně, vidím, kolik času navíc by bylo zapotřebí - notebookem se zvládne akce mnohem rychleji.
Je ale pravda, že naše generace již nemá zájem se učit něčemu novému. Jsou ale mezi námi vyjímky, kterým to nedá a snaží se "jít dopřed s pokrokem techniky". Zvládnout se to dá - myslím ovšem jenom nejnutnější základy. Mladé generaci se nemůžeme v tomto směru vyrovnat, ae dle mého názoru nám ani o vyrovnání se nejde. Jde nám jen o to, poznat i nový způsob dorozumívání se.
V létě 2009 jsem se dozvěděla o seniorské webové stránce www.sedesatka.cz - mají si ji tvořit senioři sami. Přihlásila jsem se a učila se novým věcem. Naučila jsem se tam mnoho nového. Později jsem začala i fotografovat - pouze a jenom amatérsky jako úplný začátečník a laik. Jde mi o zachycení okamžiku či dané situace. Dobře vím, že paměť může za chvíli selhávat, tak si vybavujeme podle fotografií.
Je jenom dobře, když člověk stále něco objevuje, když se něčemu věnuje. Nemůže nechávat volný prostor bez jakékoliv náplně - musí si najít něco, co ho baví a co ho zajímá. Na přemýšlení o bolestech a strastech, které nám život přináší, je ještě brzy. Nelze promarnit příležitost žít a radovat se ze života kolem nás.
Dlouho jsem váhala, jestli mám založit i Facebook na naše adresy.
Když jsem se dozvěděla o soutěži Gympl roku, udělala jsem to. A pak jsem napsala do tří tříd sdělení o tom, o jakou soutěž se jedná. Sledovala jsem denně, jak na tom naše vítkovské gymnazium je. Jsme již mnoho let dost daleko od naší školy i města, ale pozorujeme zcela pravidelně dění i tam.
Nakonec jsme se dozvěděli, že naše gymnazium ve své kategorii vyhrálo - snad jsme přispěli trochu svými hlasy i my, jedni z nejstarších abiturientů střední školy.
V listopadu loňského roku jsem se rozhodla založit si i svou vlastní webovou stránku https://vzpominam.estranky.cz/.
Kladla jsem si otázku - zvládnu to bez cizí pomoci?
Ale pak jsem si řekla:
Číst umím a porozumět přečtenému textu zatím ještě zvládám hravě.
Tak neváhat a jednat, dokud je ještě čas. Copak vím, co bude zítra? Copak vím, co mi osud přichystal?
Podařilo se a stránka existuje - píši si o tom, co jsem viděla, kde jsem byla. Vzpomínám podle fotografií - škoda, že jsem ji nezaložila dřív...
Ema
P.S.:
Proč bych měla stále někomu zavazet a zabírat místo?
Je zajímavé, jak lidé dokáží vytýkat chyby druhým, ale sami nepřiloží ruku k dílu - smutný je pohled na skomírající seniorskou webovou stránku...
==========================================================
14.8.2016 smutná "bilance":
Když jsem se právě v tuto dobu v roce 2009 na seniorskou webovou stránku přihlašovala ( náš kraj byl mezi třemi vybranými, kteří mohli být u prvních zkušebních krůčků...), netušila jsem, jak vše dopadne:
- mají sice "mnoho" přihlášených...objevuje se, že i aktivních
Docela by mě zajímalo, co znamená pro "šedesátku" slovo aktivní?
Vždyť tam nikdo nepíše - můžete namítnout, ale čtou...
Co ale čtou?
============================================================