Přišly jsme do nemocnice. Haniččina maminka nás čekala na lavičce a chystala se, že nám půjde naproti. Věděla jsem od mámy, že jí již není dobře / pro dokreslení - její krk již byl stejně široký jako ramena - takové otoky/.
Šla jsem rychle k ní, ale Hanka nechtěla. Bála se jí - řekla mi, že to není její maminka. Nejhorší bylo, že Hanka uviděla jinou lékařku-kamarádku maminky a s křikem:
"Teto Marie, já k té cizí paní nechci, já chci k Tobě"- utíkala za ní a držela se jí jako klíště.

Viděla jsem, jak paní doktorka při slově cizí ucukla a zesmutněla...

Naštěstí vše z okna uviděla máma a pan primář zavolal z okna onu tetu Marii a moje máma přišla za námi. S ní za ruku Hanička šla k paní doktorce = své mamince.
To byl můj nejkrutější zážitek v mém dosavadním životě....

Malé dítě za to nemohlo a my jsme nevěděly, že se dítě nebude snažit pochlubit mamince, jak bylo ve škole.
Blížil se konec roku. Mí rodiče byli na návštěvě za paní doktorkou - primář zakázal, aby věděla, jakou má diagnózu - ale ona umluvila jednu novou sestru, aby jí řekla, co jí to píchá, že jí to tak pomáhá.
Takto vysvětlila mým rodičům, jak se dozvěděla svou diagnózu a co si přečetla v noci ve svém záznamu. Požádala je tenkrát doslova těmito slovy:
"Pomozte Jaroslavovi vychovat Hanku", já již tady dlouho nebudu a plakala...Naši plakali cestou domů.
Blížily se vánoce - nejkrásnější svátky v roce. Bylo domluveno, že Hanka bude u nás, my se s ní projdeme po městě a budeme nakukovat do oken, kde byly děti hodnější než my a již dostaly dárky od Ježíška, aby naši stačili nastrojit stromek.Tatínek měl pro Hanku přijít o půl čtvrté. Hančin tatínek nešel hodně dlouho po domluveném čase. My dvě jsme jako naši rodiče tušily, že se něco děje.
Když přišel a jeho uplakané oči ho prozradily, máma rozhodla, že budou večeřet u nás s námi a ne se soused, kteří již věděli, co se stalo, aby jejich syn Honza, který chodil s Hankou do jedné třídy, neměl možnost jí říci, co se stalo....
Měla teprve třicet osm let...
Po večeři Hanička rozdávala dárky a oči jí zářily. Máma dopředu počítala i s dárky pro Hanku a jejího tatínka. Pak chtěla Hanička domů, přece jí bude maminka z nemocnice telefonovat....
Do smrti nezapomenu na první svátek vánoční. Oba dva přišli k nám a Hanka - úplně jiným hlasem, jakoby přes noc dospěla, chytla oba mé rodiče a řekla:
"Teto, strýcu  /jsme z Moravy a ona byla také/, jsem tak ráda, že jste mi včera neřekli, že už nemám maminku. Děkuji Vám!"
Pohřeb se konal v rodišti paní doktorky - na Moravě. Od nás jelo několik autobusů. Bylo před Silvestrem, velká zima. Hanka sama rozhodla, že bude se mnou doma a já jí budu číst pohádky. Když přišli mí rodiče v černém rozloučit se s námi dvěma, jenom poznamenala:
" Kam jdete? Aha já vím...Pak mi řeknete, jestli mamince zazpívali její písničky. Neházejte hlínu, aby ji to nebolelo, ale květiny" a okamžitě chtěla číst.
Tolik pohádek za jeden den jsem již nikdy víckrát nepřečetla - ne že bych nechtěla, ale byla to pro mě velmi smutná vzpomínka na rychlé zestárnutí šestiletého dítěte.....

O jejím životě až později......

Ema
P.S.:

......odpovídala jsem na dotaz ohledně mého textu o Hance:

to je popisování holé syrové skutečnosti. Tak se to opravdu stalo, kromě jediné poznámky :
později se zjistilo, že u rentgenu tenkrát nebyly povinné dlouhé speciální hodně těžké rukavice a zástěra - a dobře víš, že co nebylo příkazem, tak na to prostě i tenkrát nebyly peníze! Pak najednou se našly a dokonce se kontrolovalo používání ochranných pracovních prostředků.
Pro mou osobu je celý život Haničky velmi osobní záležitost.
Navíc já osobně jsem přicházela s Hančinou maminkou do styku dennodenně při svém pobytu v nemocnici v patnácti letech na dětském oddělení - necítila jsem se tam dobře jako ležící, který nesmí vůbec vstát a malé děti se mi smály, že nesmím nikam - bylo mi to líto.
Tato žena tenkrát dovolila našim, aby přišli s její Haničkou a zpoza okna jsme se bavili. Měla jsem postel hned u okna a vidím to i dnes zcela živě:
mí rodiče s kočárkem a v něm malá Hanička.
Byla to opravdu vzácná žena! 
Mí rodiče považovali Haničku již od začátku za svoji "třetí dceru" a Hanka později během svého celého, ale - bohužel velmi krátkého - života, považovala mé rodiče za své příbuzné. Neřekla jim jinak než "teto, strýcu - to víš,moraváci" a se vším se chodila radit.
Mé mámě doslova zachránila a prodloužila život o několik let. Kdyby nebylo její pohotovosti a schopnosti okamžitě jednat, byla by zcela vykrvácela.
Jsou to velmi smutné vzpomínky, proto jsem se hodně rozmýšlela - dávno jsem slibovala, že napíši příběh ze života, - ale podle mého názoru je důležité vědět, co dělat, když jsou problémy s rakovinou.
Ale dost.....
Hančin další život celý je velmi smutný, ale i takový je běžný lidský život v dnešní době!!!
...o jejím životě později

Naše Hanka a její krutý osud...

Na některé události z našeho krátkého života se nevzpomíná zrovna v klidu. Život naší Hanky k nim patří.
Hančina maminka zemřela asi o půl čtvrté / sestřičky to nevěděly úplně přesně - po dávce kyslíku a injekci velmi silného uklidňujícího léku usnula - to se prý velmi těžce určuje přesně kdy/ odpoledne na Štědrý den.
Jak kruté datum pro tak malé dítě. Ale i to se stává ,tak že Bohumilu již neoslavila...
Život šel dál. Tatínek žil s Hankou - občas se objevila nějaká paní, která spíš měla zájem o něho a jeho dobré postavení a asi také i majetek - dobře zařízený byt s originály obrazů, českým křišťálem - ten darovával paní doktorce její strýc, také lékař, který ji velmi miloval a tak jí děkoval za všechno, co pro něho v jeho stáří dělala.
Hančin tatínek přemýšlel a radil se i s mými rodiči - neoženil se znovu. Nechtěl a nemohl Haničce dovést domů macechu.
Na patře bydlely naproti sobě dvě rodiny lékařů, které si vypomáhaly s dětmi - myslím jejich hlídání, protože služba a příslužba o víkendech na ně připadala velmi často. Píši o malém městě, kde na dětském oddělení v nemocnici byli jenom tři lékaři včetně pana primáře - takže příslužby běžně vykonávali obvodní dětští lékaři.
Po smrti paní doktorky bývávala Hanka u nás častěji. Hlavně tenkrát ,když byl její tatínek na jednání na KNV v Ostravě. Ještě častěji přicházela, když po roce 1968 se jejich sousedi odstěhovali do ciziny. Přišla o spolužáka Honzu a jeho malou sestřičku.
Léta plynula. Hanka odmaturovala a dostala se na vysokou školu zemědělskou do Suchdola u Prahy. Když přijela za tatínkem domů, zastavovala se na návštěvu k našim. Já jsem tenkrát již bydlela v Ostravě. Jednou jsme všichni přijeli domů a setkali se u našich s Hankou. Konečně jsem měla osobní příležitost poděkovat jí za dětskou postýlku, kterou jsem měla půjčenou od jejího tatínka. Hanka tenkrát přijela domů s velmi sympatickým mladíkem. Podle naší domluvy pomocí očí / tak jsme to spolu dělávaly již od onoho dne, kdy přišla o maminku / jsem pochopila, že chce být chvíli jenom s mým tatínkem....
Později mi vyprávěla, o co šlo, potřebovala radu. Onen hoch se chtěl ženit - skončil školu a měl obavy, aby o Hanku nepřišel. Ona se po dobu vysoké školy vdávat nechtěla. Vysvětlovala mu, že škola je pro ni na prvním místě. Nakonec se rozešli.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré...Potkala jiného hocha - dokonce pocházel z Moravy kousek od vesnice, ze které pocházela Hančina maminka, paní doktorka. Svatba byla ve Vítkově, manžel -  ekonom pracoval na ředitelství ve Vítkově a bydleli v nádherném rodinném domě u parku v klidném prostředí rodinných vilek. Měli spolu dvě děti - chlapce a děvčátko / jména psát nebudu/. Dědečkové těchto malých dětí ze strany Hanky i jejího manžela - oba byli nemocní - nedlouho po sobě zemřeli. Manželův tatínek jí před smrtí děkoval - ona vlastně tenkrát příliš nechápala, za co jí děkuje, když jí řekl:
za to, že jsi a že sis vzala mého syna.
Vždycky si na to vzpomenu u jejich hrobu - Hanka tam sázela strom - ten, který si on přál...
Zapomněla jsem: narodilo se první dítě - syn. Hanička studovala, aby nemusela dojíždět do práce do Výzkumného ústavu zemědělského v Opavě /denně dvouhodinová časová ztráta/, ale mohla učit na gymnáziu. Nejdřív studovala pedagogiku a pak si přidala ještě psaní strojem.
Nezapomenu na to, jak jsme spolu seděly a já jí radila ,aby trochu zpomalila , že nemůže stíhat všechno v takovém poklusu....
Nešlo to, někdo všechno doma udělat musel a další aprobaci chtěla, protože se jí učení velmi líbilo. Byla až příliš pečlivá a na sebe velmi přísná.
Školu zvládla, děti spokojeně a hlavně zdravě vyrůstaly. Život ubíhal úprkem.
Jednou přišla na návštěvu za "tetou", to jest mojí mámou. Když uviděla, že krvácí, okamžitě jednala a hned ji vezla do nemocnice a předem zavolala, koho veze a co se asi děje. Tenkrát zachránila mé mámě život.
Jednou mi zavolala, že je po operaci a pojede k nám na onkologii. Okamžitě jsem zjišťovala u mé mámy, co se stalo. Ta mi řekla,na koho se mám na onkologii obrátit, abych se za Hankou hned dostala. Jako vrchní tam byla velmi milá sestra, která kdysi dávno ve zdravotnictví začínala na oddělení u mé mámy.
A pak jsem se od Haničky všechno dozvěděla. Vyprávěla mi o tom, jak šla k lékaři na gynekologii a upozornila ho, že si nahmatala bulku v prsu - jeho odpověď, asi takto / přesně po tolika letech nejsem schopna zopakovat /:
" Ale Hani, určitě jsi umývala na baráku všechna okna a teď tam něco cítíš"...
Jaké bylo Hančino překvapení, když po operaci jako prvního uviděla právě onoho lékaře, jak ji drží za ruku a pláče, že tenkrát hned nejednal....Pozdě bycha honiti!
Po operaci byla delší dobu u nás ve fakultní nemocnici na onkologii. Denně tam za ní někdo z nás chodil - pustili tam i naše děti, protože již byly dospělé. Já sama jsem tam bývávala celé hodiny, vyprávěly jsme, vzpomínaly a podržte se - Hanka,která tvrdila, že plést se nikdy učit nebude, nejenže se naučila, ale i upletla si svetr z vlny a barvy, která se jí líbila. Já jsem byla šťastná, že se mi podařilo ji přivézt na jiné myšlenky - musela počítat očka a sledovat vzorek. Sama mě vždy již ve dveřích vítala smutně či vesele, což znamenalo - mám chybu, páráme / to jsem musela já, Ona to ještě nezvládla  - učila se plést / nebo jedeme dál.
Obdivovala jsem ji, jak se snažila pomáhat sestrám na oddělení, pokud měla dostatek fyzických sil! Věděla o každém pacientovi, domlouvaly jsme se telefonem, kolik kávy, čaje a jakého mám přinést - sama pak roznášela a nalévala pacientům z celého kraje.
Rozesmutněl jí jenom telefonát z domova s jejími dětmi.
Vždycky, když jela na propustku domů - manžel pro ni přijel i s dětmi, bylo to dost daleko - zastavila se u nás. Dětem se líbil výhled od nás. Nebyly doma zvyklé vidět domy shora a hory v dálce. Syn chodil do školy ve Vítkově.
V novém domově neměl žádné kamarády a toho nejlepšího ve Vítkově opustil...Dceruška chodila do školky a stěhování až tak moc nevnímala.
Přestěhovali se z Vítkova do manželova domova a k domovu její maminky, mé hodné paní doktorky. Pro nás to bylo hodně daleko. A navíc, město ,ve kterém nyní bydleli, je hodně do kopce - známe ho, bydlí tam manželův bratranec. Jednou jsme jeli se synem autem na návštěvu. Hanka vypadala velmi unaveně. Bylo jí smutno, neměla tam žádné známé. Jezdili až k nám do Ostravy, kde ležel její těžce nemocný tatínek. Zemřel na rakovinu / relativně mladý /.
Dcera začala chodit do první třídy - nebyla na tom jako Hanka, že by s ní nemohla poprvé do školy její maminka.
Již dříve jsem se zmiňovala o Hančině spolužákovi Honzovi - bydleli na jedné chodbě v domě ve Vítkově. V současné době byl primářem v Německu. Zajistil jim výrobu léků z vlastní Hančiny krve - tenkrát to byla novinka, za kterou samozřejmě museli zaplatit.
Stálo to za to, o nějakých pár měsíců to život prodloužilo.
Jednou večer zvonil telefon. Hanka byla na onkologii v Ostravě. Chodila jsem za ní a debatovali jsme o všem. Jednou byla velmi rozzlobená - ptala jsem se proč. Řekla mi, jak se před ní bavil pan docent a primář oddělení a jak ztuhl, když mu řekla, že není žádná stará sedmdesátiletá bábinka - rozumí jim každé slovo, latinu znala a obor biologie studovala a učila. Skončila ve zdejší FN a spolužák jejího manžela ( primář ) zajistil léčení v Praze.
Tam byla jenom chvíli - již se blížil konec.
Byli jsme na léčení v Luhačovicích - najednou na pokoji zazvonil telefon, že máme návštěvu. Myslela jsem si, že se paní recepční spletla, ale ne....
Bylo to překvapení pro mě. Přijela Hanka s rodinou - já jsem měla mít v březnu padesát let...
Přišli mi popřát a Hanka se chtěla se mnou osobně rozloučit. Tušila, že dlouho žít nebude. Bylo to smutné setkání - já o dvanáct let starší jsem viděla její smutné oči, jak pozoruje své děti - v tu chvíli děti šťastné, že mají doma maminku.
Dcerka chodila do druhé třídy. Hanka byla převezena do nemocnice v Uherském Hradišti. Zemřela v náručí manželky pana primáře - byli to jejich kamarádi. Pan primář byl spolužák jejího manžela ze školy.
Když Vám řeknu, že krematorium bylo narváno až " k prasknutí", že jsem viděla pány profesory - někteří ji učili, někteří byli jejími kolegy a učili s ní -,někteří z nich sousedili s Hankou a jejich děti si s ní hrály na dvorku na pískovišti - tito muži se vůbec nestyděli za tekoucí slzy po tváři....studenti, každý měl vlastní kytici....slovácké písničky, které milovala zněly na konci pořadu déle než obvykle, tolik bylo kondolujících. Mí příbuzní včetně nás jsme byli úplně na dně....Neviděli jsem vůbec na cestu.
Mladý člověk zemřel v tomtéž věku jako jeho maminka a na tutéž krutou diagnózu, o které se na malém městě vědělo....
Dalo by se říci nadneseně - i toto se může stát - ale sem to nepatří.
Myslíte si, že existuje něco nad námi, co nás chrání, když neochránilo malou dcerku, která přišla o maminku / mou paní doktorku / a po několika letech se situace opakuje - Hanka umírá ve třiceti osmi letech a zůstávají dvě nezaopatřené děti!
Uplynulo mnoho let.... letos již 21. výročí úmrtí vzpomeneme v září.

Je to spravedlivé? Určitě ne!!!

Ema

P.S.:
hodně dlouho jsem se rozmýšlela, jestli psát - ale je důležité, aby lidé věděli, že prevence je nutná a může hodně zachránit...