Vzpomínám

1. ... DOPIS  VE  SCHRÁNCE

Vešla jsem do vchodu domu a pomalu se blížila k poštovní schránce označené našim jménem. Jen tak jsem ji otevírala - stejně jsem si myslela:
Kdo by nám psal dopis? Dnes již přece lidé většinou dopisy nepíší...
Otevřela jsem poštovní schránku a uvnitř jsem objevila dopis - nebyl adresován mně, ale manželovi. Donesla jsem ho do bytu a podala, aby ho otevřel.
Oba dva jsme si jen řekli:
Kdo a proč posílá dopis právě nám?
Navíc jsem odesilatele vůbec neznala. Co asi bude uvnitř?
Otevřeli jsme dopis a nestačili se divit...
Dopis byl adresován předplatitelům časopisu National Geographic jako mimořádné poděkování věrným předplatitelům. Doslova nám vyrazil dech...
Je ale fakt, že časopis bereme již mnoho let. Předplácíme ho vždy před vánoci - poprvé jsem objevila v nějakých novinách možnost předplatného, tak jsem tam hned napsala. Předplatné nyní platíme vždy na dva roky dopředu. Naposledy jsme dostali jako dárek pěkný plátěný batůžek s nápisem Nationale Geograhpic. Batůžek z režného plátna jsme již mnohokrát využili. Moc dobře se hodí při našich toulkách po okolí. Pohodlně se do něho v létě třeba vešly dvě větrovky, pití a jiné drobnosti. Byl již mnohokrát vyprán a je stále pěkný. I nápis je čitelný.
V dopise byla nabídka, ve které byly dvě možnosti:
1. pobyt v lázních na Slovensku
2. pobyt v jižním Turecku
V našem věku jsme již vůbec neuvažovali o cestě za hranice naší rodné země. Člověk přece nikdy neví, co se může cestou stát...
Nakonec jsme si pořádně prohlédli přiložený prospekt a rozhodli jsme se pro Turecko - zemi, ve které jsme ještě nebyli.
Chvíli jsme přemýšlela o tom, p r o č právě tato dost vzdálená země, ale asi za mě rozhodala i ta skutečnost, že jsem letos v srpnu viděla několikrát vystupovat v městských obvodech našeho města folklorní soubor GAZIANTEP z Turecka.
Dohodli jsme se na termínu a spojili jsme se telefonicky s pracovnicí cestovní kanceláře. Nejprve jsem se zeptala, do kdy potřebuje znát čísla pasů. Sdělila jsem jí že si pasy musíme teprve vyřídit. Podle sdělení paní z cestovní kanceláře je dost času. Zatím jsem jí nahlásila ty údaje, které jsem znala. Čísla pasů sdělím dodatečně.
Hned příští den ráno jsme se vypravili na oddělení pasů a víz do Moravské Ostravy a Přívozu. Když jsem uviděla velké množství lidí, začala jsem odhadovat, jak dlouho tady budeme sedět. Nespočítala jsem předpokládaný čas správně - trvalo to jen asi půl hodiny. Zavolali nás každého k jiné pracovnici. Nyní nastal problém - měla jsme nachystáno 1200 korun a ne dvakrát 600 korun. Řekla jsem paní, že mám peníze pro oba dva u sebe. Ona okamžitě zareagovala a rozměnila mi tisícikorunu. Řekla mi, do které kanceláře mám peníze podat. Vrátila jsem se a ještě jednou jí poděkovala. Tak už zbývalo jen vyfotografovat a pak již jen vše zkontrolovat. Po odkontrolování se
paní z pasového oddělení podívala do počítače ( asi na data v kalendáři ) a řekla mi, kdy si můžeme pro pasy přijít. Zeptala jsem se:
"Nemáme si raději nejdřív zatelefonovat?"
Odpověděla mi:
"Nemusíte, určitě budou hotové".
Přirozeně mě mile překvapila a potěšila tím, že nám popřála šťastnou cestu, krásný pobyt a hodně zážitků.
V mimosezónním období byly pasy hotovy velmi brzy.
Většina sedících a čekajících lidí tady jen nadávala. Nepochopila jsem na co nadávali a hlavně proč? Obě ženy za přepážkou vyřizující žádosti byly velmi příjemné a ochotné. Zasloužily by si pochvalu...
Přijeli jsme si pro pasy. Tentokrát tady bylo mnohem víc lidí. Ale když si člověk uvědomí, kolik mají otevřených přepážek, tak mu musí být jasné, že při vydávání pasů bude obsloužen ještě mnohem rychleji.
Jako první se objevilo mé číslo - zapomněla jsem poznamenat, že v přízemí si naťukáme a zvolíme číslo podle toho, kvůli čemu jsme na oddělení pasů a víz přišli.
Vešla jsem dovnitř a octla jsem se v malém prostoru. Za okénkem byla vlídná žena. Zašla pro pasy - viděla jsem na ni okénkem. Přinášela pasy dva. Zeptala se jenom:
"Jedná se o Vašeho pana manžela?"
Vytřeštila jsem oči a stačila jen vykoktat:
"Ano, já pro něho zajdu."
"To nemusíte," odpověděla žena, " již jsem si ho zavolala jeho číslem."
A bylo tomu tak. Do kabinky vešel manžel. Oba jsme si pasy odkontrolovali, poděkovali a odešli...
Nestrávili jsme v budově na Bieblově ulici v Ostravě ani pět minut. Tak rychle bylo všechno k naší spokojenosti vyřízeno.
Nevím, kdo zorganizoval činnost pracovnic tohoto oddělení, ale je třeba podotknout:
byla zorganizována velmi dobře - slouží ke spokojenosti lidí, kteří si potřebují vyřídit jakékoliv osobní doklady.
Možná se to bude někomu zdát jako samozřejmost, ale není tomu tak.
Cestou k autobusu jsem se zastavila ještě v prodejně zdravotnických potřeb. Vyšlo nám to skvěle - autobus přijel za jednu minutu.
Po návratu domů jsem zvedla telefonní přístroj a zavolala paní Jahodové do cestovní kanceláře. Chtěla jsem jí nahlásit čísla našich pasů. Telefon zvedl nějaký muž, který po mně chtěl jenom číslo cestovní smlouvy. Řekl, že paní Vlasta Jahodová jedná s jiným klientem a zavolá mi. A měl pravdu: zavolala velmi brzy. Napsala si čisla - zopakovaly jsme si je ještě jednou. Co kdyby došlo k nějaké chybě?
Ještě mi řekla:
"Cokoliv budete potřebovat upřesnit, tak chtějte k telefonu mě. Až do Vašeho odjezdu se o Vás budu starat."
Pracovnice cestovní kanceláře se mi věnovala - odpověděla mi na jakoukoliv, pro někoho možná i směšnou otázku. Přece jenom v cizině ( myslím mimo Evropskou unii ) jsme nebyli již hodně dlouho a nemůžeme vědět, jaké jsou nejnovější platné předpisy.
Při zajišťování nezbytně nutných akcí před odjezdem jsem měla štěstí na samé ochotné pracovníky různých institucí.
Poplatek za zájezd jsem zaplatila hned poté, jak jsem dostala do ruky další dopis s rozpisem cen za vše, co jsme si objednali. Dostali jsme v dopise i pojištění včetně všech potřebných dokladů.
Právě jsem se chystala poznačit do kalendáře datum našeho pobytu v cizině, když došlo ke změně:
cestovní kanceláři se nepodařilo zajistit na námi vybraný termín dost zájemců, tak jsme dostali na výběr buď dřívější termín anebo vrácení celkové sumy peněz.
Domluvili jsme se doma, že pojedeme. Zavolala jsem do kanceláře, kolik máme doplácet, když pojedeme dřív a tam byly vyšší částky peněz. Dostalo se mi odpovědi, že nebudeme doplácet nic. Prý se jednalo o záležitost cestovní kanceláře, že nedokázala zajistit na námi vybraný termín dost lidí. Poděkovala jsem a pro tentokrát jsem se již nic víc nezeptala.
Do kanceláře jsem ale volala ještě jednou. Z Ostravy se na danou hodinu odletu velmi špatně cestuje. Zeptala jsem se, o kolik minut později bychom mohli být na letišti. Zároveň jsem se ještě zeptala, jestli jsem správně pochopila, že vypsané prohlídky a vstupné dle programu opravdu máme již zaplacené. Můžete si pomyslet, že jsem hloupá, ale raději jsem si to zjišťovala předem. Jeli jsme proto, abychom uviděli co nejvíce a podle toho jsme se i rozhodovali, kolik si vezmeme peněz.
A již nastal onen den, kdy jsme dostali INFORMACE K ODJEZDU. Byly napsány velmi podrobně a obsahovaly i ceny za některé druhy potravin v turecké měně. My jsme si brali jen eura. Co pak se zbytkem tureckých lir? Nakonec nám v obchodě vrátili v TL - tak jsme je nechali ležet na stole v pokoji.
Takže jsem již věděli, kam jít na letišti v Praze a hlavně, v kolik hodin tam musíme být.
A pak přišel ještě jeden dopis. Turecká letecká polečnost ONUR AIR poslala změnu odletu - ale nejednalo se o žádný velký časový rozdíl, jednalo se jen o několik minut...

2. ...PUTOVÁNÍ ZAČÍNÁ CESTOU DO PRAHY NA LETIŠTĚ

Když jsme dostali druhý dopis s termínem odletu, tak jsem znovu hledala v jízdních řádech nejen vlaků, ale dokonce i autobusů. Nestačila jsem se divit. Čemu? Dalo by se napsat, že asi za 35 let se v jízdním řádu ve směru do Prahy v nočních hodinách nic nezměnilo. Zůstala pouze jediná možnost nočním rychlíkem ze Slovenska. Jenže bylo zapotřebí řešit situaci dál. Byli bychom v Praze velmi brzy ráno a co dál?
Čekat v noci někde v Praze?
První přímý autobus na letiště by přijel později, než jsme měli být na letišti.
Rozhodovali jsme se o různých možnostech. Nakonec jsem sedla k notebooku a napsala dotaz spolužačce Marii. Nepojedu přece do Prahy a teprve tam v noci zjišťovat, jakou jízdenku a hlavně za kolik korun si máme někde zakoupit? V noci budeme rpzespalí. Nevím, jak jsou osvětleny jízdní řády a kde bychom zakoupili potřebné jízdenka na mestskou hromadnou dopravu. Zeptala jsem se spolužačky Marie. Obratem mi přišla odpověď od ní - cituji:
"Takže mám návrh.
Přijedete do Prahy v pondělí odpoledne,já tam dopoledne budu v kurzu franiny.Přespíte u mně a já s vámi na letiště pojedu.
Bude to pro vás pohodlnější,než se někde potloukat v zimě po nádraží.Je to prosba a zároveň rozkaz!
Alespoň jednou Ti mohu splatit dluh z mládí.
Co já jsem se u Vás napřespávala.
Aspoň poznáš mé nynějši bydliště.Jen se trochu potrápíte se zavazadly.
Emo,jen podotýkám,že bydlím na okraji Prahy,ale spojení je výborné.
Těším se Marie"
...je rozhodnuto. Otevírám webovou stránku Regiojetu a objednávám jízdenky na cestu z Ostravy - Svinov do Prahy. Chvíli jsme uvažovali o tom, jestli je moudré objednávat hned i zpáteční jízdenky. Když jsem se dozvěděla, že se dají přeobjednat patnáct minut před odjezdem, tak bylo rozhodnuto. Objednaly se jízdenky tam i zpět.
V pondělí jsme se vydali na cestu do Prahy. Marie věděla, v kolik hodin přijedeme. Řekla, že nás bude čekat u východu.
Regiojet přijel do Ostravy - Svinova přesně. Cestou jsme si četli noviny a ani jsme nezjistili, že se již blížíme k hlavnímu městu. Podívala jsem se na hodinky - nemáme vůbec žádné zpoždění.
Vlak vjel na hlavní nádraží v Praze. Vystoupili jsme z vagonu a šli k východu z nástupiště. Dívala jsem se tím směrem a uviděla jsem přicházet Marii. Vyšli jsme společně před budovu Hlavního nádraží a domluvili se, že se zavazadlem nebudeme chodit po Praze. Vydali jsme se s Marií k ní domů.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/196108

Bydlí v Praze - Západ. Rozhlíželi jsme se kolem sebe, když jsme přestoupili na autobus. Uvnitř jsme si mohli sledovat, po jaké trase autobus jede. Mají stejné mapky autobusových zastávek jako v Olomouci a u nás.
Po vystoupení z autobusu jsme prošli částí Prahy - Vestce - cestou jsem si prohlížela okolí a pořídila si několik fotografií.
Neviděli jsme se déle než dva roky, takže bylo o čem vyprávět. Všichni se známe ze střední školy. Marie si zkusila na tabletu napsat pozdrav na nástěnku třídy. Domluvili jsme se, v kolik hodin budeme muset ráno vstávat, abychom dorazili na letiště včas.
Marie se nabídla, že s námi pojede na letiště. Věděla již jízdní řád.
Ráno se jelo dobře - nebylo moc lidí a my jsme všichni seděli ve všech třech dopravních prostředcích. Na letišti jsme měli dost času. Ještě jednou jsme Marii poděkovali za všechno, co pro nás udělala. Rozloučili jsme se s Marií - vrátila se domů a my jsme vešli do budovy letiště..
O letišti a odletu až v dalším pokračování...

3. ...ODLÉTÁME  DO  TURECKA

Je úterý, 22. října 2013 - ráno v Praze na letišti Terminál 1 původní název Letiště Terminál Sever. Takový pokyn jsme dostali v podkladech od cestovní kanceláře. Byli jsem za upřesnění místa velmi vděčni. Od doby, kdy jsme byli na pražském letišti naposledy, uplynulo velmi mnoho vody v našich řekách.
Rozhlíželi jsme se po hale, jestli uvidíme někoho, kdo poletí s námi na dovolenou tureckým letadlem letecké společnosti ONUR AIR. Cestovní kancelář nám všem poslala žlutě zbarvené štítky na adresy. Připevnili jsme si je na zavazadla. Právě na takové štítky jsem se dívala a hledala je. Zatím v hale nebyl nikdo se žlutým štítkem naší cestovní kanceláře.
Znali jsme číslo letu OHY242 a věděli jsme přesný čas odletu. Dívali jsme se na světelnou tabuli a pozorovali, kam a v kolik hodin budou lidé odlétat.
Najednou se ve dveřích do letištní haly objevilo větší množství příchozích. Měli na zavazadlech žluté štítky. Už jsme tu nebyli jen my dva, ale bylo nás víc. Hledala jsem očima, jestli je mezi lidmi někdo, kdo bude podávat bližší informace k odbavení a později i k odletu. Zatím jsem nikoho takového neuviděla, ale bylo ještě hodně brzy.
V pokynech jsme měli napsáno, že máme být na letišti v sedm hodin. Za chvíli se objevil muž - sdělil nám, ke kterým přepážkám máme přejít. Jednalo se o tři přepážky. Jako obvykle v našich krajinách se většina lidí postavila bokem vedle první odbavovací přepážky a pochopitelně se tlačila dopředu. V tu chvíli mi bylo hanba.
Času bylo hodně, místa v letadle byla přichystána pro nás všechny, tak p r o č se chovat tak nekulturně?
Ale o tom nemá cenu diskutovat - někteří lidé prostě jiní nebudou...
Jediné, co jsem dělala, tak jsem si všímala, kdo stál hned od začátku před námi. Měla jsem štěstí - jednalo se o hodně vysoké partnery. Navíc měli oba dva více zavazadel, což bylo také trochu nápadnější. Když jsem stála ve frontě, někdo do mně strčil a já jsem se octla před ženou stojící předtím vedle svého partnera před námi. Odstoupila jsem a řekla jsem jí, ať jde přede mně vedle svého partnera. V dnešní době se nedá jen tak podle vidění poznat, jestli se jedná o manželský pár...
Čekali jsme jen několik minut. Ocitli jsme se před přepážkou, za kterou seděla usměvavá, vlídná, mladá žena. Vyzvala nás, abychom vložili zavazadlo - předtím jsme se dívali, jakým směrem ho pokládat, aby ho slečna nemusela brát do ruky dvakrát. Zavazadlo zvážila a přidala nezbytně nutné označení, na kterém bylo PRG, příjmení a různá čísla. Na zavazadle bylo příjmení a křestní jméno slovo BAGS: 1/13 a na dalším řádku PRG a pod ním ANTALYA a na dalším řádku AYT a čísla, která nám nic neříkala. Měli jsme štěstí - kontrolní ústřižek od zavazadla jsme vůbec nepotřebovali. Problémy se zavazadly nenastaly nikomu. Slečnu jsem poprosila, abychom měli místa vedle sebe. Od slečny jsme dostali i letenky. Na dokladu je čas 08:40 a úsek, ve kterém máme určena místa 17E a 17F. Měli jsme štěstí: jedno místo bylo u okna. Sice s pohledem na křídlo, ale to mi vůbec nevadilo.
Odešli jsme k pasové kontrole - tam nebyly vůbec žádné problémy. Prošli jsme dál až k prostoru, který byl určen pro náš let.
Dívala jsem se z obrovských oken na plochu letiště. V Praze bylo zrána zamračeno, ale my jsme nakonec měli štěstí. I v Praze se s námi rozloučilo krátce před našim odletem sluníčko. Pozorovala jsem přistávání a odlétání letadel. Ale hlavně jsem měla možnost vidět nakládání našich zavazadel do letadla letecké společnosti ONUR AIR.
Měli jsme možnost si zajít ještě na WC na zemi, za chvíli bude již jen možnost ve výšce v letícím letadle. Měli jsme možnost se posadit a chvíli čekat, co bude dál. Nečekali jsme dlouho.
Za chvíli se ozvalo hlášení a my jsme mohli začít nastupovat do letadla. A tady nastal problém - lidé se nevyznali v tom, jaké mají číslo. Nevěděli, kam si mají sednout. Naše slečna u přepážky nám čísla řekla a navíc byla tak laskava, že je nám na letence podtrhla. Dívali jsme se dopředu a viděli jsme, kam až půjdeme. Nebylo to ale jednoduché - někteří neukázali letušce svůj doklad a pak se museli vracet. Určitě si dovede představit, jaká nastala situace v poměrně úzké uličce letadla.
Když se nás letuška zeptala, ukázala jsme jí podtržené číslo sedadla a směr - letuška se usmála a kývla oním směrem. Dostali jsme se na naše místa. Zatím tady ještě nebyl třetí člověk. Využili jsme čas a odložili si bundy - venku již byla zima. Poskládala jsem je do velké látkové tašky s dlouhým zipem, kterou jsem si právě kvůli bundám vezla v kabelce.
Jsme v letadle všichni. Přesný počet lidí v letadle jsem si nezjišťovala, ale dle odhadu nás bylo asi 200. Z okénka letadla jsem viděla přistát nějaké letadlo na přistávací plochu letiště v Praze.
Ozval se hlas kapitána - nejprve turecky, pak anglicky. Bohužel ani jednu z těchto řečí neumím. Pochopila jsem jen některá slova...ale dle mého názoru to nebylo ani nutné. Jsme dospělí lidé a víme, co máme dělat. Prospekty velmi pěkně udělané byly ve foliích u každého sedadla. Byly přehledné a jasně pochopitelné, co bychom měli udělat, k d y b y....ale ono kdyby nenastalo.
Letušky si zkontrolovaly, jestli jsme všichni připoutáni. Startovali jsme přesně na minutu. Žádné výkyvy, vše proběhlo hladce. A jsem jako na divadle:
okénkem na pravé straně mohu pozorovat vše, co je z něho vidět. A bylo toho poměrně hodně. Stačí se podívat na fotografie a můžete letět do dalekého jižního Turecka s námi.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/195515

Seděla jsem u křídla, takže některé obrázky zachycují i křídlo. Nakonec to má i svou výhodu - viděla jsem, co se na křídle mění. Poprvé jsem seděla tak blízko a měla jsem možnost pozorovat klapky na křídle...
Někdy jsme viděli z okna hodně mlhy, jindy mraky anebo hvězdičky. A velmi brzy jsme uviděli hory. Podle slov lidí, kteří to v těchto místech znali, jsme zjistili, že Antalye a její letiště již je blízko pod námi. Pozorovali jsme bílé plochy - vypadaly jako velké bílé "plotny plechu". Později při cestě autobusem jsme zjistili, že jsme viděli různé druhy skleníků.
Cestu pod námi a hory jsme pozorovali oba dva. Neskutečné divadlo, nádherné záběry země, do které letíme na návštěvu...
Slyšíme opět turečtina a poté angličtinu. Letušky opět kontrolují, jestli jsme všichni připoutaní...za chvíli přistáváme. Plavně jsme dosedli na letiště v Antalyi. V letadle se ozval b o u ř l i v ý potlesk, jako poděkování za šťastný a bezproblémový let.

Měla jsem před odletem obavy, jak bychom se domlouvali, kdyby se něco stalo. Mé obavy byly liché: k ničemu nedošlo a navíc letušky si uměly poradit, jak vysvětlit i nám, seniorům, kteří anglicky rozumí jen sem tam nějakému slovu.

Nás čekalo vystoupení z letadla na půdu Turecka. Přistáli jsme v Antalyi. Čekalo nás několik dnů v jiném prostředí.
Jaké asi budou?

4. ... ODJEZD  Z  LETIŠTĚ  V  ANTALYI  DO  BELEKU

A jsme na letišti v Antalyi. Jsem sice dost unavená, ale jsem tady. Kdo by nebyl unaven, když jsem spala jen několik málo hodin? Jsem již taková, když mám někam odjíždět, tak se probouzím častěji.
Jsme na letišti v Antalyi - později jsme se dozvěděli i od naší paní průvodkyně Lucie, že jsme na jejich tureckém. Je to pochopitelné, přece jsme přiletěli letadlen společnosti ONUR AIR. Nestačila jsem se divit, kolik lidí se zde najednou doslova vyrojilo. Připadala jsem si jako v obrovském včelím úlu. Hlučelo to tu dost nahlas.
Již zdálky jsem si všimla lidí s různými cedulkami. Turci vyvolávali a nejhlasitěji zněl ISTAMBUL. S námi letěli lidé, kteří po přestupu do jiného letadla poletí dál.
Měli na cedulkách nápisy - naši cestovní kancelář jsem našla brzy. Navíc Turek volal název, tak jsme šli za ním. A poblíž něho stála pěkná usměvavá Slovenka - dost mladičká - odkázala nás ke stánku s číslem 25 a 26. Ukázala nám, kterým směrem máme jít.
Uposlechli jsme ji a odešli ke stánku naší cestovní kanceláře. Tam byla další příjemná žena - Milan jí řekl jméno a ona odpověděla:
"Autobus číslo 26 bude Váš po celou dobu pobytu."
Zeptala jsem se Milana, jestli mě nahlásil.
Žena odpověděla:
"Přece Vás tady nenechá."
Šli jsme směrem k autobusu. Všimla jsem si čísla autobusu i jména. Říkala jsem si, že si to raději poznačím - aspoň do té doby, než si to zapamatuji. Nastupujeme do autobusu na parkovišti před letištěm v Antalyi. Naše průvodkyně Lucie a turecký průvodce Serkan jsou s námi v autobuse. Je 13:23 tureckého času a v autobusu máme 25°. Náš autobus pojede do Beleku.
Serkan nám rozdává dárek - voda v plastové láhvi dnes z a d a r m o. Příští dny si můžeme u pana řidiče koupit pití vybrané z nabídky pana řidiče. Cestou nám paní Lucie sděluje, co nás čeká - můžeme se rozhodnout a dokoupit si na volné dny zájezdy.
Dlouho se nerozmýšlíme:
zajímá nás město Alanye a pak výlet do vesničky Kojtur. Další dva zájezdy jsme již měly zaplaceny v ceně nám sdělila cestovní kancelář.
Napsala jsem si program každého dne. Poznačila jsem si i ceny zájezdů, které jsme chtěli zakoupit.
Cestou autobusem jsem se rozhlížela a snažila si fotografovat z jedoucího autobusu okolí. Nyní jsme jeli do Aspendos - vesničky s amfiteátrem a akvaduktem. Zastavili jsme tam, abychom si mohli fotografovat. Fotografie najdete zde:

https://emanovotna.zonerama.com/Album/195807

Jak jsme vystoupili z autobusu, hned Turkyně i Turci zpozorněli a začali reagovat na přítomnost nás, cizinců. Uměla jsem se jim vyhnout. Nic jsme nechtěla kupovat, jen fotografovat...Hůř na tom byl Milan - přišla k němu starší Turkyně. Vůbec jí nerozuměl, ona nerozuměla jemu, ale nakonec mu vnutila granátové jablko.
Zastavili jsme u mostu přes řeko Euromedon, dnes Koplučaj.
Všimla jsem si, že tady neměl nikdo zájem něco nakupovat. Vždyť jsme jeli teprve z letiště!
Projížděli jsme městečkem Serik, ze kterého pocházejí olejoví zápasníci. Jejich sochu, bohužel, vyfotografovanou nemám. Byla u křižovatky a autobus jel rychle...Do městečka se dalo zajet místním autobusem, ale to jsme se raději prošli pěšky po Beleku a nazpět jsme šli po pláži podél moře. Pěkná procházka...přece nebudeme v Turecku jezdit autobusem ještě víc, než je nezbytně nutné.
Než jsme přijeli k hotelu, tak jsem si ještě poznačila :
středa ...odjezd v 8:45
snídaně od 7 hodin...večeře od 18:30
Dorazili jsme k hotelu. Chvilku jsme počkali na zavazadla a pak ještě na recepci, než nám dali klíče od pokoje.
Přišli jsme k pokoji v patře a nastal problém - pokoj se na kartu nedal otevřít. Cestou po chodbě hotelu jsem si všimla, že v jednom pokoji je pokojská. Zašla jsem za ní. Zeptala se jí, jestli mluví německy. Zakroutila záporně hlavou. Ukázala jsem kartu. Ona kývla hlavou a šla se mnou. Zkoušela otevřít dveře. Nešlo to...
Řekla: Kaput, "čanč"...
Poděkovali jsme, usmáli se na ni a já jsem zašla na recepci. Bylo to psáno na mé jméno. Recepční zakroutil hlavou, když jsem mu řekla německy, že je karta špatná. Podotkla jsem, že jsme volala i tureckou pokojskou. Vložil čistou kartu do zařízení a pak mi ji podal. Přišla jsem k pokoji a vyzkoušeli jsme kartu. Nová karta byla v pořádku.
Pokoj se nám líbil. Nechtěli jsme se v něm ale dlouho zdržovat. Chtěli jsme se hned jít podívat po okolí a samozřejmě zajít pěšky až k moři...
Názvy některých květů jsme neznali - např. červené "střapaté", anebo drobné žluté kvítky. Moc se mi líbí vysoké suché trávy.
Došli jsme až k moři - zůstali jsme stát a dívat se do dáli...
První den skončil, zbývá již jen zajít na večeři - výběr ze švédských stolů:
nádherně nazdobených velkých mís s různými překrmy, které byly na pěkných malých mističkách různých tvarů... ale o jídelně a hotelu napíši někdy jindy - ještě nemám nahrané fotky z této části hotelu.

5...VSTUPUJEME  DO  HOTELU  CRYSTAL  V  TURECKU

Autobus č. 26 s průvodkyní Lucií a Serkanem nás přivezl před hotel. Již před hotelem bylo vidět, jak pečují o čistotu - zrovna zde jeden Turek něco zametal. Něco jsem napsala schválně, protože jsem žádné smetí na jeho lopatce neviděla. Ale je fakt, že nosím běžně brýle na dálku a musela bych si je vyměnit za brýle na blízkou vzdálenost. Bylo ale milé vidět, že jim záleží na vzhledu okolí hotelu. Vždyť hosté přijížděli neustále.
Když jsme vešli dovnitř do hotelu a čekali na klíče od pokojů, v tu chvíli jsem se jen rozhlížela. Fotoaparát jsem nevyndávala. Bylo nás najednou před recepcí mnoho. Jeli jsme za sebou - pokud se nepletu - ve třech zcela naplněných autobusech.
Věděla jsem, že se budu do vstupní haly vracet. Měli jsme možnost zajít za chvíli zajít za naší průvodkyní Lucií a vybrat si ze zájezdů. Počítala jsem s tím, že se sem hned vrátím.
Vracela jsem se již s fotoaparátem. Nejvíc mě zajímal lustr a strop. Lustry obdivuje všude, kam přijdu. Tady byl opravdu krásný!
A co teprve později odpoledne, vlastně kvečeru, když se již začíná šeřit a ve vstupní místnosti rozsvítí obrovský lustr?
Pod ním bylo zelené zákoutí. Přesně naproti vchodu stál stoleček, na kterém byla nachystána ochutnávka - malé kousky jen tak na nabodnutí pod poklopem. Kdo chtěl, mohl si poklop odkrýt a nabídnout si sladkost.
Vedle byla skleněná nádoba s pitím a na tácu malé skleničky. Lidé přicházeli a chutnali. Vonělo to tady po skořici...
Když už jsem tady byla, tak jsem se snažila fotografovat tak, abych neměla v záběru lidi. Co kdyby nějakému cizímu člověku vadilo, že je vidět na mých fotkách?

https://emanovotna.zonerama.com/Album/201167

Strop se mi moc líbil. Ale zaklánění se, to se mé krční páteři příliš nelíbilo...
Mám ale dva stropy - druhý je před vstupem do jídelny.
Kromě toho jsem tenkrát udělala i dva fotografie v průchozích chodbách - moc se mi líbila keramika na stěnách.

http://emanovotna.zonerama.com/Album/205783

Krásné byly i chodby - nejen stěny, ale i podlaha...
V tomto albu jsou jen fotografie z 22.10.2013 - rozdělovala jsem si je nejdříve podle dat. Teprve nyní doma si je rozděluji i podle témat.
Netušila jsem, co všechno zde v hotelu mohu vidět, tak jsme se hned první odpoledne vydali ven se trochu rozhlédnout. Únava se dá přece překonat...
Dnes jsem měla čas, tak jsem ho využila. Co když další dny budou nabité programem natolik, že by mi to již časově nevycházelo?
Bylo by mi to pak velmi líto...
Hned první den jsme se vydali na procházku. V blízkosti hotelu bylo hodně zeleně a nádherných květů v různých barvách...

http://emanovotna.zonerama.com/Album/195666

Další vložené fotografie jsou ukázky různých pozvánek, které nám poslala v autobusu Lucie. Měli jsme možnost si je prohlédnout zblízka...

6. ...TURECKO      v jídelně hotelu CRYSTAL

Když jsme jeli někam na jih, tak jsme nikdy nechtěli mít oběd. Stačila nám snídaně a hlavně hodně pití a pak nějaká menší večeře.
Z prospektů jsme věděli, že máme dvě možnosti, pokud se týká večeře:
buď si ji objednat a zaplatit za české peníze ještě tady, anebo pak na místě v Turecku zaplatit za eura. Zvolili jsme si platbu všeho najednou u nás doma za české peníze.
Když jsme přišli první den do restaurace, naše první cesta vedla k nástěnkám. Hledali jsme je, abychom věděli, ve kterých místech jsou. Pro nás tam zatím, žádné sdělení napsáno nebylo. Dalo by se ale říct, že se nás týkalo sdělení jedné skupiny. Zjistili jsme, v kolik hodin budeme odjíždět domů...nebylo to zrovna příjemné zjištění, ale jednou se to dá vydržet vstávat tak moc brzy...anebo možná raději nejít vůbec spát.
Nástěnky jsou ve vestibulu a v průchozí chodbičce vedoucí k jídelně. Tuto část hotelu jsem si pojmenovala jako "předsálí". Byly zde pěkná křesla a pohovky, na kterých jsme mohli posedět a počkat, až se otevře jídelna. Posezení zde bylo velmi pěkné:
strop a lustr v této místnosti byl jiný. Zařízení odpovídalo místu, kde si lidé chtějí na chvilku odpočinout a mít možnost dívat se na okolí.
Odsud se vcházelo do obrovské jídelny. Sniděna byly již od sedmi hodin ráno. Když jsme odjížděli na dvoudenní výlet do PAMUKKALE, tak jsme šli na snídani dřív. A v den odletu jsme měli možnost "posnídat" mezi 24 hodinou a 0:30 - pak se již měla donést zavazadla z pokoje. My jsme si je vzali hned a zároveň odevzdali koíč od pokoje. Večeře byly od půl sedmé večer - je třeba si uvědomit, že zde je posunutý čas o hodinu proti nám...obojí jídlo jsme si vybírali my sami - byly nachystány bohaté švédské stoly.
Na snídaních bylo pečivo:
nyní myslím několik druhů chleba - část již byla nakrájena a přikryta běloskvoucím ubrouskem. Ležel tam dlouhý zoubkovaný nůž - kdo chtěl, ukrojil si sám. Byly tam i bagety a několik různých druhů kulatých housek - měli tam i tmavé pečivo s různými semínky. Bylo výborné!
Bylo to nachystáno v levé části místnosti - dalo by se upřesnit:
naproti velké keramické ozdoby visící na pravé straně velké jídelny.
Uprostřed mezi nimi dávali zaměstnanci kuchyně jejich velmi čertsvě upečené různé druhy - sladkého i slaného pečiva - buď z lístkového anebo kynutého těsta. Všechny druhy jsme ale nevyzkoušeli. Výběr byl obrovský!
Poslední dva dny našeho pobytu jsem chtěla chodit na snídani co nejdříve. Měla jsem k tomu svůj důvod. Mezi hosty přibyla i početná skupina hostů mluvících francouzsky - nevím, z jaké země byli. Někteří z nich se chovali tak, že mi stoupal tlak. Nabrali si plné talířky, uždibli z něčeho, pak z dalšího a nakonec nechali stát na talířku...
Copak se takto chová starší člověk?
Byli tady i rodiny s malými dětmi, ale chovali se jinak: rodiče na děti dohlíželi.
K jídlu jsme si mohli vybrat dle vlastní chuti - a vězte, že bylo z čeho vybírat! Kdo chtěl teplé jídlo, měl možnost z různých druhů od mléčného, až po různé druhy párků. Samozřejmě zde byla i vajíčka. A jaké druhy různých müsli do jogurtů? Nestačila jsem je ani spočítat. Podobně jsme na tom byli i se sýry - ovčí byl vynikající! A salámy? Já je osobně nemusím, ale jeden malý plátek jsem za dobu pobytu tady ochutnala. Ráno i večer jsme si mohli vybírat z velkého množství různé zeleniny - kromě jiného bylo vynikající bílé zelí. Zřejmě bylo jen spařeno a ochuceno výbornou zálivkou. A kdo má rád olivy, ten si mohl vybírat také.Moc se mi líbily mísy na saláty - vypadaly jako otevřené obrovské květiny z bílého porcelánu.
Kdo měl chuť a má to rád, tak zakončil svou snídani něčím z obrovského výběru malých kousků sladkého cukroví, ale i pečiva, které hodně připomínalo naše kynuté koláče s ovocem - višně, meruňky. To se jim moc povedlo - odpovídalo to spíš naší kuchyni, nebylo to přeslazené a nebylo v tom moc tuku...

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202001

A k pití? Velký výběr kávy, capuccino, kakao a dál jsem se ani nepodívala. Samozřejmě byla možnost čaje. Já jsem si chodila i pro hrnek mléka. Kromě teplého, bylo k dostání i studené.
A na druhém konci obrovské jídelny bylo možno si vybrat z několika druhů džusů. Chutnal nám višňový. Dalo se nalít i jablečný, pomerančový, ananasový anebo čistá voda - možná minerální, to nevím...

Kromě obrovské hlavní jídelny, byly tady ještě vlevo i vpravo specializované jídedlny:
vzpomínám si na asijskou a italskou, ale uvnitř jsme nebyli.
Vzadu za hlavní jídelnou byla velká jídelna venku na terase. Bylo vidět kuchaře, jak tam připravují grilované maso. Jednou jsem chtěla ochutnat, tak mi Milan donesl kuře s vynikajícím kuskusem. Zeleninu jsme si přidali sami dle našich chutí.
Málem bych zapomněla na ovoce:

bylo nachystáno ve velkých dost vysokých mísách uprostřed dlouhých stolů u snídaně. U stolu s vyřezávanými dyněmi - ty tam byly jednou večer - byly ráno nachystány melouny jako malé kuličky. Vypadalo to nádherně. Večer byly nachystány na terase - hned kousek ode dveří. Před ovocem byly nakrájeny kousky melounů.
Kdo se chtěl něčemu přiučit, tak měl možnost večer. U jednoho stolku stál mladý cukrář a přímo na místě ukazoval, jak ozdobí talíř se zákuskem. Obrázky mám, ale u jiného dne, takže budou později.
Jediné, co mi osobně vadilo, byla chamtivost některých hostů - divili jsme se totiž, že je nás v jídelně málo, ale již není káva.
A pak jsme pochopili proč:
byli mezi námi lidé, kteří si kávu brali do termosky a odnášeli si asi k moři...

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202577

V letním období sedává hodně lidí u jídla na terase, která je hned vedle hotelového bazénu. Ráno jsem se tam chodila podívat na východ slunce, které se "prodíralo" mezi palmami ve zdejších prostorách...

7. TURECKO ...  jedeme do ANTALYE

Ve středu 23.10.2013 nás čekal výlet do Antalye.

Odjíždět se mělo v 8:50 autobusem č. 26 s průvodci Lucií a Serkanem.
Nevím, jak ostatním, ale mi vyhovovalo, že jsme měli dva průvodce:
když náhodou potřebovala Lucie ujištění se v tom, že nám řekla všechno, tak se domluvila turecky anebo anglicky se Serkanem. Někdy Serkan sám něco doplňoval. Starali se o nás skvěle, nejenom oni, ale na jednom výletě i Stáňa.
Hned ráno jsme se v autobuse dozvěděli telefonní číslo průvodkyně Lucie - co kdyby se někdo z nás někde ztratil a potřeboval její pomoc?
Cestou jsme se dozvídali nejenom kudy projíždíme, ale i různé zajímavosti. Dnes jsme jeli směrem na Serik - první město, když jsme vyjeli z Beleku. O tom, že se jedná o město zápasů, jsem se již zmiňovala. Sochy zápasníků jsme ale míjely vždy u křižovatek, takže se mi je pořádně nepodařilo vyfotografovat.
Z okna jsme viděli samé otomotivy. Všude jen samý prodej a servis aut. Lucie nám vyprávěla i o tom, že její tatínek - automechanik vlastní salón na auta. Když byl za ní v Turecku, tak pátral, p r o č jsou všude servisy na auta. Nedopátral se.
Ve městech se vše soustřeďuje doprostřed měst. Najdete tam nejlepší autoservisy. Auta jsou v Turecku dražší. Levnější model ojetého auta je od 100.000,-, nová auta od 400.000. V Turecku se platí silniční daň několikrát ročně podle druhu auta. I benzin je tam dražší - nepoznačila jsem si cenu, protože jsem mezitím i fotografovala během jízdy autobusem.
Dozvěděli jsme se i průměrný plat - 350 až 400 euro. Právě proto je zde místní bakšiš. Lidé jsou na to zvyklí. Počítají s tím a dávají spropitné, protože vědí o nízkém zádkladním platu. V lepší restauraci se pohybuje až kolem 10 %.
Jsou zde olivové háje. Nejlepší olivy jsou odsud. Místní fabriky zpracovávají olivy.
Dnes jsme se dozvěděli i o pracovních dnech:
mají šest pracovních dnů, i na letišti, ale veřejná sféra má jen pět pracovních dnů. V průběhu roku velmi stoupá mimosezónní nezaměstnanost. Lidé se v letním období snaží co nejvíce ušetřit na zimní období.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202274

Dnes jsme jeli do Antalye. Cestou jsem fotografovala z okna autobusu.
Po vystoupení jsme nejprve šli s oběma průvodci. Později jsme si při prohlídce městem fotografovali všechno, co nás něčím zaujalo.město

https://emanovotna.zonerama.com/Album/200373 cestou a v Antalyi, firma Argos

je klenotnická firma. Uvítala nás tam výborně česky mluvící žena. Seznámila nás s různými druhy materiálů, které při výrobě šperků zpracovávají. A pak jsme se vydali na prohlídku firmy ARGOS. Někteří se jen dívali, jiní vybírali a kupovali...
Nakonec ale většina z nás se nazlobila na starého pána. Museli jsme na něho velmi dlouho čekat. Měl prý problémy se svou bankou...

https://emanovotna.zonerama.com/Album/200414 květiny a fontány, Turkyně na ulici

Všude okolo nás bylo hodně krásných květin. Zaujaly mě i fontány. Ale co víc?
Sedící Turkyně kdekoliv...
Dnes jsem si uvědomila, že jsem zatím ještě na Zoneramu neuložila fotografie pořízené fotoaparátem OLYMPUS.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/205744

Tady je jedna z procházek Antályí...staré město, moře...fontány, nové krásné budovy...pomalu usychající strelicie ve městě.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/205767 TURECKO v Altányi a cesta zpět

Na prvním obrázku je fotografie místa, poblíž kterého jsme se měli setkat všichni před odjezdem dál. Další fotografie jsou pořízeny z jedoucího autobusu.

8. ...TURECKO vodopády KURŠUNLU v ANTÁLYI

Cestou autobusem do Antálye jsme se dozvěděli mnoho zajímavého. V Antályi je LARA pláž - je jen patnáct minut od moře. Jsou u ní hotely s pěti hvězdičkami. Vypadaly moc pěkně. V naší zemi se prodávají zájezdy do Antálye na Lara pláž - je písčitá.
Dále mluvila Lucie o pláži Konjalty - nachází se směrem na Kemer, SZ část. Na této pláži jsou oblázky. Do této oblasti v České republice zájezdy neprodávají.
Centrum města je postavené na skále. Dlažba je zde kluzká, je zapotřebí dát pozor při chůzi po ní.
Přístav je vytesán do mramoru. Vodopády KURŠUNLU padají do moře - asi čtyřicet metrů. Jsou v nádherném chráněném parku hned za městem v údolí. Procházeli jsme parkem - kvetlo toho tady hodně. Celou cestu parkem jsme měli před očima moře.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202559   vodopády Kuršunlu

... my jsme viděli tak mohutnou sílu vody poprvé. Připadalo mi to jako zázrak, když shora padala voda do moře. Většina z nás tam stála s němým úžasem ve tvářích. Byl to nádherný zážitek...

Další jsou vodopády DUDEN - jedná se o název řeky. Nacházejí se hned za městem nám bylo řečeno cestou autobusem.

9. ...TURECKO   ANTALYA bazar, doprava, mešita

 

Cestou do Antalye nám Lucie vyprávěla o tom, jak Turky provází šperky celým životem. Při narození dostává dítě šperk. Další dostává při mužské obřízce. Ta se prováděla a provádí stále v období od 6 do 12 let. Turci obřízku slaví. Posílají pozvánku. Oblékají si tradiční oblečky. Lucie nám poslala na ukázku pozvánku. Vyfotografovala jsem si ji a mám ji uloženou mezi fotografiemi. Ceremonie slouží k tomu, aby podpořila obřízku. V dnešní době se již koná pod narkózou. Dřív tomu tak nebylo. Dávají se malé dary ze zlata - místní mince z 23 nebo 24karátového zlata. Bývají to speciální karty s vlepeným a zaletovaným zlatem. Pak se modlí, jdou se naobědvat. Pak jdou v průvodu městem.
Chlapec je na korbě vozu. Jede kolona aut, houkají a bubnují. Je to pro ně hold. Chlapec postoupil do vyššího věku. Pak jde do nemocnice na obřízku.
Záleží jen na rodině, jestli se jedná jen o jejich chlapce, anebo jestli se spojí víc rodin a dělají vše najednou pro více chlapců.
Lucie nám vyprávěla nejenom o obřízce, ale i o zásnubách. Při zásnubách dostávají ženy zlato.
A jak vypadají zásnubní prsteny? Bývají svázané - rozstřihnou se, nasadí na prst a pak už vznikl závazek. Není ale určeno, do kdy se má konat svatba.
Vyprávění o vaření kávy bylo pro mě nové, neznala jsem tento turecký zvyk:
- byla-li káva sladká, pak nevěsta svolila, že nastávající ženich postoupil do dalšího kola a může posedět. Bude svatba.
- byla-li káva slaná, musel odejít.
Podala-li žene kávu sladkou, museli rodiče od ženicha koupit zlato - řetízek a náušnice anebo celý set.
Lucie pracovala ve zlatnictví. Dostala krásný set od paní tchyně. Dárek se dává na oficiálních zásnubách. Lucie nám vyprávěla o zahradní party. Zásnuby se dělají v hotelech s hudbou - nejedná se ale o hostiny s jídlem. Jedná se o oslavu s pozvanými lidmi.
Věděli jste o tom, že několikaposchoďové dorty na svatbách bývají z polystyrenu? Píši nyní o těch dortech, které krájí nevěsta s ženichem...
Repliky dortů se jen "nakrajují" - řez se nedokončuje.
Dorty, které dostávají svatebčané bývají nachystané již nakrájené na jednotlivé kousky. Zřejmě proto, že turecké svatby mívají proti našim velmi mnoho svatebních hostů Osobně si nedovedu představit svatbu, na které je 500, 1000 nebo 1500 hostů. Tak velkopu svatbu bych já určitě nezvládla...
V Antalyi nám naši průvodci ukázali STARÉ MĚSTO. Uviděli jsme i moře...

http://emanovotna.zonerama.com/Album/202577
S průvodci jsme šli společně k jednomu bazaru

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202839

- byl poblíž mešity, do které jsme se na zpáteční cestě zašli podívat.
Pak s námi prošli částí města. Ukázali nám, jak jít k Hadriánově bráně. Odpověděli na otázky lidí a my jsme se pak rozešli tam, kam jsme se chtěli jít podívat.
Naše cesty vedly k Hadriánově bráně a jejímu okolí. Rozhlíželi jsme se kolem sebe.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202889

Ve druhé mešitě nás bylo najednou víc. Zdálo se mi, že je tady mnohem víc různých zdobných prvků, např. zajímavé hodiny...

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202754

Procházeli jsme úzkými uličkami a rozhlíželi se kolem sebe. Na některých místech si prodavači četli noviny, jinde si hráli nějaké stolní hry.

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202606

V jedné ulici jsme viděli i sochu ženy ze zlata - i o tom mluvila Lucie...
Zlaté sochy jsou repliky. Jsou na nich ženy s pomeranči.
V září se koná v Antalyi mezinárodní filmový festival.
A ještě jedna další akce se koná koncem září - zdejší Oktoberfest. Mají tady českého sládka. Pivovar patří do skupiny Pilsner. Slavnosti se podobají německým, včetně krojů. Vystupovala tady skupina - německy. Když se s nimi bavili, zjistili, že se jedná o Čechy...

https://emanovotna.zonerama.com/Album/202770

Viděli jsme různé dopravní prostředky. Poblíž tramvajové trati stály kočáry s koňmi. Na několika místech jsem viděla stojany pro kola. Mohli jsme si prohlédnout několik různých právě zaparkovaných motorek. O autech a autobusech nemá cenu mluvit - v jednotlivých typech se nevyznám.
Dívali jsme se za výklady obchodů, jen tak ze zvědavosti a snad i pro porovnávání...Některé šperky byly zvláštní - vypadaly pěkně.
Pokud se týkalo různých druhů občerstvení a restaurací - bylo jich tady velmi mnoho. Před některými stáli jejich zaměstnanci a lákali kolemjdoucí dovnitř. Měli velmi pěkné poutače s velkými barevnými obrázky jídel.
Antálye je krajské město v regionu Akdeniz. Lucie nám vysvětlovala:
Ak = bílé, Deniz = moře
Před 50 - 80 lety zde žilo asi 50.000 obyvatel. Moře je tady bílé, průzračné.
Opakem je Karadeniz = Černé moře

Dozvěděli jsme se ještě i o zemědělství - hlavně ovoce, zelenina a květiny. Lucie vyprávěla i o tulipánech.
Nevím, jestli víte, že tulipány se dovezly do Holandska z Turecka. Vyprávěla nám o tom Lucie. Již jsem o tom ale věděla. V jednom dílu o zahradách vysílaném v České televizi jsem se o tom dozvěděla. Ukazovali tam tenkrát i písemné doklady.
Ve 12.56 je v autobusu 25°.

Možná by Vás mohla zajímat, jaké dary se dávají na tureckých svatbách. Mají dvě možnosti: zlato anebo peníze. Nevěsta dostává zlato - to má pokrýt náklady pro nevěstu. Ženich dostává peníze.
U svatby mají na sobě stuhy. Na ty se připevňují dary - nevěstě šperky, ženichovi propíchnuté peníze.
Když se rozvedou, pak nevěstě náleží všechno zlato. Lucie nám vyprávěla o vlastních zkušenostech. Provdala se do turecké rodiny. Její manžel je jedináček. Zpočátku se divil, že chce Lucie pracovat i po svatbě. Turkyně po svatbě většinou zůstávají doma.