Jednou jsme vzpomínali na školní léta. Dostali jsme se až k národní škole. Vzpomínali jsme na jména učitelů, kteří učili tenkrát u nás doma, ve Vítkově.
Pro ty čtenáře, kteří neví, kde Vítkov leží - jedná se o město v tehdejším pohraničí. Nejbližší velké město je na jedné straně Opava, na jiné Odry a Fulnek. Nejbližší krajské město je Ostrava.
Většina obyvatel tam přišla po válce - do zaměstnání se nastupovalo na umístěnky. Ty se týkaly hlavně učitelů a lékařů. Někteří se tam mohli cítit jako za trest. Mnozí se snažili co nejdřív utéct jinam.
Rozbombardované město určitě na nikoho nepůsobilo nijak vábně. Kromě kina tady nic nebylo. Bydleli zde lidé různých národností.

http://emanovotna.zonerama.com/Album/109645 naše cesta částí Vítkova ke gymnaziu v červnu 2013

( jsem amatér a nevidím dobře na to, co fotografuji ani po operaci obou očí )

A právě sem, do těchto končin byly posílány mladé učitelky z opačného kraje - k nám konkrétně ze Znojemska.
Ve třetí třídě nás učila paní učitelka Zdena P. Od první třídy do třetí jsme měli každý rok jinou paní učitelku.
I Milan si paní učitelku Zdenu P. pamatoval. Jen podotkl:
"Zkusíš ji hledat?"
Odpověděla jsem:
"Za pokus to stojí - vím, odkud pocházela a pamatuji si i počáteční písmena jejího příjmení po provdání."

Ve třetí třídě jsme chodili do budovy školy na Komenského ulici - vkládám fotografie z 60. výročí gymnazia:

http://emanovotna.zonerama.com/Album/109602 výročí gymnazia

Školní akademie se konala ve staré tělocvičně, kterou jsme dobře znali my:

http://emanovotna.zonerama.com/Album/109627 akademie ve staré tělocvičně

Usedla jsem k notebooku a našla si Dobšice. Otevřela jsem si a okopírovala adresu pana starosty. Za zeptání nikdo nic nedá a za pokus to stojí....
Napsala jsem dopis s dotazem a prosbou - nevěřila jsem, že mi někdo odpoví...
Byla jsem mile překvapená - dočkala jsem se odpovědi obratem. Bohužel takové jméno pan starosta osobně neznal ( v tu chvíli jsme znala jen její jméno za svobodna a první dvě písmena jména po provdání ). Napsal, že se zeptá a dá vědět.
Velmi brzy poté následoval další e-mail, ve kterém jsem se dozvěděla, že moje paní učitelka žije v Dobšicích na rodném domě a co víc, její paní dcera je členkou rady. Takže jsem díky ochotě pana starosty dostala brzy další e-mail. Tentokrát byl již od dcery naší paní učitelky. Vyměnily jsme si několik e-mailů. Dala jsem jí i telefonní číslo, ale upozornila jsem, že neznámá čísla nezvedám. Nejsem zvědavá na neustálé otravování různých firem. Dostala jsem telefonní číslo na paní učitelku i její dceru. Zadala jsem obě do mobilu i se jmény.
Od dcery paní učitelky jsem se dozvěděla, co všechno ona sama ví o době, kdy paní učitelka = její maminka žila ve Vítkově na svém prvním místě učitelky na umístěnku po ukončení školy. Také jsem se od ní dozvěděla, že maminku několikrát vezla autem do Vítkova na sraz jejích žáků.
Odhadovala jsem, že paní učitelka může mít asi osmdesát let. Učila mě v mých devíti letech, v době, kdy jsem dostala při nacvičování spartakiády s papírovými krychlemi první revmatickou horečku. Nevěděla, jsem, jak jsem došla tenkrát domů z parku a kdo mě domů dovedl. Jen jsem moc chtěla cvičit - zůstala jsem upoutána na lůžko...
Domlouvala jsem se s Milanem, že si zkusím zavolat paní učitelce. Ozvalo es zazvonění telefonu. Na opačné straně byla paní učitelka Zdena...byla to náhoda?
Překvapilo mě, že volá právě ona. A pak jsme se již bavily a vzpomínaly na všechno možné. Za těch skoro šedesát let, kdy jsem slyšela hlas paní učitelky naposledy, se ani moc nezměnil. velmi mile mě překvapilo, jak moc si toho ještě pamatuje.

Kdyby nebylo ochoty pana starosty a pak také dcery paní učitelky, jen těžko bychom si mohly vyprávět a vzpomínat po telefonu.
Chtěla bych v š e m zúčastněným moc poděkovat - s tak krásným dárkem před Vánoci jsem nepočítala, d ě k u j i Vám

Ema

P.S.:
smutnou zprávu jsem dostala,
10.října 2015 paní učitelka Zdena zesnula,
82 let se dožila...s těžkou nemocí se trápila...

VZPOMÍNÁM...
================================================

Začnu koncem listopadu 2013 - to byl první dárek, který se nedá zaplatit žádnými penězi.
Na střední školu jsme chodily do Vítkova. Žena, o které nyní chci psát, chodila se mnou do stejné třídy. A co nikdo nechtěl a již vůbec ani nepředpokládal, obě dvě jsme měly stejné zdravotní problémy.
V roce 1961 jsme obě dvě maturovaly - jak tomu bývá, každá jsme šly svou cestou. Občas jsem se dozvídala něco od rodičů, dokud byli ještě naživu. Přece jenom bydleli blíž než já...navíc znali lidi, kteří o Marii něco věděli. Vždyť pocházeli z téhož místa nedaleko Hradce nad Moravicí.
Když se blížilo padesát let od naší maturity, sháněla jsem chybějící adresy. U děvčat byl největší problém v jejich jménu, když se provdaly. Díky manželce Milanova spolužáka, jsme nakonec sehnali i Marii. Od té doby - je to již dva a půl roku, si každý rok zatelefonujeme.
Netušila jsem, že Marie zrušila pevnou telefonní linku - chápu to, protože poplatky nejsou zrovna nejlevnější. Ale jak se nyní s Marií spojit? Adresu mám, tak uvidíme.
Jednou večer zvoní telefon - na druhé straně je Marie. Snaží se představovat celým jménem. Přerušila jsem ji - není to přece nutné. Hned napoprvé jsem ji poznala po hlase. Ten se sice trošku změnil, ale to hlavní stále zůstává...
Obě jsme měly radost - obě jsme již měly první a v e l m i vzácný dárek:
člověk si opět našel cestu ke člověku, kterého znal kdysi hodně dávno v průběhu tří let na střední škole...
Lidé jsou k sobě hodně zlí a krutí...P R O Č?
Lidský život nám byl darován jen jednou a měli bychom si toho vážit...
Dovedete se vžít do osudu ženy, které n ě k d o zavraždil jejího dospělého syna?
Mamince, tatínkovi a sestře v té době zbyly jen oči pro pláč...
Jak můžete pak dál žít mezi lidmi a dívat se na ně s myšlenkou:
- byl jsi to Ty, kdo jsi naposledy viděl mého syna, když odjížděl jako každé jiné ráno do práce?
- byl jsi to Ty, kdo ses postaral o to, aby se nám již domů nikdy nevrátil?
- byl jsi to Ty, kdo mu záviděl, že se učil, udělal zkoušky a chystal se na "zkušenou" ?
Nedovedu si dost dobře představit, jak mohli rodiče žít dál?
Dovedu si ale dobře představit, jak se zhoršila jejich onemocnění...
Co jim vlastně zbylo? Bolest a obrovský stesk po dospělém synovi...

S Marií se telefonujeme, vzájemně si pomáháme a obě dvě se radujeme z toho:

- že ještě žijeme
- že máme kolem sebe hodné, uctivé, vnímavé lidi, kteří jsou ochotni pomoci
- že stále ještě máme "každé další ráno" a snažíme se žít tak, abychom ještě byly prospěšné lidem, kteří nás mají rádi a potřebují nás

Někdo si třeba řekne - zatelefonovaly si, no a? Co to je?
Pro člověka, který zůstal osamocen a který si váží toho, že ho jiná spolužačka vyhledala i po padesáti letech, to znamená velmi mnoho...
A pro mě?
Mám radost, že Marie žije a je schopná stále ještě všechno kolem sebe udělat, ačkoliv je starší než já. V mládí prožila celý rok po nemocnicích, než se přišlo na hlavní příčinu onemocnění.
Mám radost, že si vzpomněla a pobavila mě historkami, u kterých jsem sice nebyla, ale ostatní jsme poznala. Mohla jsem jí na oplátku sdělit, jak to nyní vypadá ve Vítkově v místech, kde tehdy během týdne bydlela - nemohla denně jezdit na vesnici domů.

To byl můj první předvánoční dárek...d ě k u j i Ti, moje milá.

Ema
P.S.:
Vím, že nemáš PC, ale to nevadí - možná Tě pozná Tvá vnučka.