Nezapomínejme na Jana Zajíce
25. února 2015 uplyne již 46 let ode dne, kdy se mladý Jan v Praze upálil.
O tom, co se stalo v Praze se v různých denících píše. Nějak se ale zapomíná na období, které prožil v rodném městě, ve Vítkově.
Vítkov je malé město - bydlela jsem tam s rodiči a se sestrou. Až do rušení okresů v roce 1960 bylo okresním městem. Po zrušení okresů se muselo jezdit do Opavy. Je třeba ale vzpomenout, že Vítkov byl hodně blízko vojenského prostoru Libavá. Bydlela jsem v roce 1968 ještě u rodičů až do konce listopadu - čekali jsme na byt v Ostravě. Nejhorší období po srpnu si pamatuji. Vzpomínám si i na klamavá sdělení v rozhlase o tom, že skončila cvičení vojsk Varšavské smlouvy - opak byl pravdou:
v noci to bylo slyšet. Vojska se stěhovala právě sem, do vojenského prostoru Libavá.
Jan Zajíc se narodil ve Vítkově. Bydlel blízko osmileté základní školy spolu s rodiči, starším bratrem Jaroslavem a mladší sestrou Martou. Tatínek byl drogista - v prodejně nejenom prodával, ale i radil a uměl to dobře. Vzpomeňme si, jak se dřív učilo na učňovských školách - nejenom teoreticky, ale i prakticky. Maminka učila na škole, kterou jsem si já jako dítě pojmenovala škola "u Pestalozziho". Chodila jsem do této školy, ale jenom na začátku školní docházky, první dva roky. Pak bylo město, pokud se týká základního školního vzdělání dětí, rozděleno. Dělící čárou byla Opavská ulice. My jsme patřili do části, která byla přeřazena do školy na Komenského ulici. Do školy jsme to po přeřazení měli blíž.
Janova maminka byla výborná učitelka matematiky. Zrovna nedávno jsem potkala jednu spolužačku a ta na ni vzpomínala v dobrém.
Jan byl jenom o šest let mladší než já. Znám paní učitelku, která učila všechny tři sourozence na různých stupních školy. Její vzpomínky jsem psala na původní verzi šedesátky, ale nepodařilo se mi je v archivu najít, tak si vzpomínám - budou zde nejenom mé vzpomínky, ale i od paní učitelky...
O Janovi jako žákovi základní školy napsala:
"Jan se dobře učil. Byl inteligentní, přemýšlivý. Dovedl uznat chybu. Někdy byl impulzivní. Zajímal se o přírodu. Byl zásadový. Hrál v divadelním kroužku."
Dalo by se shrnout - mladý člověk zajímající se o svět kolem sebe. Mohla bych přidat ze svých vzpomínek, když jsem ho viděla v drogerii, ve které byl jeho tatínek vedoucím:
ochotný, úslužný, s úsměvem - zřejmě rád pomáhal tam, kde bylo zapotřebí.
Ze vzpomínek paní učitelky vím, že chtěl po ukončení základní školy studovat veterinu - pro rodiče to bylo tehdy finančně nemožné. Starší bratr studoval na VŠB TU v Ostravě. Byl přijat na průmyslovou školu železniční v Šumperku. Úplně jiný obor...
Rád se vracíval mezi vítkovské kamarády. Trampovali u Moravice. On říkal:
...cítil se doma, volný a byl tam rád...
Jan psal i básně. Paní učitelka vzpomínala na to, že teprve po přečtení jeho básní pochopila, jak měl citlivou duši. Miloval literaturu, miloval poezii.
Paní učitelka vzpomínala i na to, jak často s ní jeho maminka Marta mluvila o Honzovi. Těžce nesl vpád vojsk. Bydlel příliš blízko kasáren na internátu v Šumperku. Žil přítomností, setkání mu byla nepříjemná. Vadila mu netečnost lidí. Maminka se podvědomě o syna bála.
Mnozí jeho kamarádi se později shodovali v tom, že již po Palachově smrti - když držel v Praze hladovku - byl rozhodnut jej následovat. Svědčí o tom jeho písemnosti, výzvy k národu i dopisy rodičům a poslední návštěva u rodičů. Maminka paní učitelce vyprávěla i o stupňujícím se strachu o Jana.
Večer 25. února 1969 jsme v rádiu slyšeli o druhé pochodni.
Ne jméno, jen iniciály J.Z., studenta.
Paní učitelka vzpomíná na ráno ve sborovně školy:
" V našich nevyřčených otázkách a myšlenkách se objevovalo jméno Jana Zajíce. To se také v průběhu dne, když to přijela delegace z Prahy rodičům oznámit, potvrdilo.
Jan odjel ráno ze Šumperka s kamarády do Prahy. Nakoupil si hořlavinu, kterou se v průjezdu domu na Václavském náměstí polil, vypil kyselinu a zapálil se. Nestačil vyběhnout. Zůstal jen otisk těla ve tvaru kříže a přivolaný lékař mohl jen konstatovat smrt.
V písemnostech projevil přání být pochován v Praze. To však nebylo rodičům dovoleno, ba i kytice, kterou chtěl otec Jana dát na dům, byla odstraněna. Pro nás všechny to byl šok.
Maminka Jana byla přeložena na učňovskou školu.
Paní učitelka byla v té době zástupkyní ředitele ZŠ. Chodila do školy brzy ráno. Zoufalá matka přišla brzy ráno do ředitelny. Prosila, aby mohla být rakev s tělem jejich syna umístěna ve škole. Ve Vítkově nebyla obřadní síň. Domek rodičů byl malý.
Po svolání porady ředitelem školy byla přislíbena pomoc. Nikdo nebyl proti. Učitelé rozhodli a pověřili paní učitelku organizací pohřbu. Zároveň rozhodli, aby se za školu s Janem rozloučila.
Ve vestibulu školy na černé plátno umístil M.Nohavica nápis:
"Chtěl jsem být jen malým plaménkem v temnotách."
Rakev byla převezena pozdě večer. Byla umístěna na provizorním katafalku. Někdo z bývalých žáků pokryl rakev československou vlajkou. Mladí lidé drželi stráž. Do školy přicházeli místní i cizí lidé. Přinášeli květiny.
Atmosféra ve Vítkově byla napjatá."
Odpovědnost paní učitelky byla obrovská. Když jsem četla její další poznámky, běhal mi mráz po celém těle:
"Ještě dnes cítím, jak se mně podlomila kolena, když na hlavní třídě proti dveřím školy stály tři tanky a hlavně mířily směrem ke vchodu do školy. V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat, ale když jsme zjistila, že stráž mladých a vše je v pořádku, uklidnila jsem se. Zavolala jsem kolegovi J.Š, aby přišel do školy. Naštěstí se ukázalo, že v noci projížděly tanky Libavou. Nešťastnou náhodou byla postřelena zdravotní sestřička Mirka Malá, naše bývalá žákyně. Tanky projížděly Vítkovem, ale proč zůstaly stát přímo proti škole, to jsem se nedověděla. V průběhu dopoledne pak odjely. Oddechla jsem si, byl to opravdu nepříjemný pocit, až běhal člověku mráz po zádech."
K rakvi přicházely zástupy lidí. Plnily se kondolenční listiny. Tomu se nedalo zabránit. Vlastní pohřeb zajiťovala pohřební služba J. Grygiera v neděli 2.března. Ze školy přes celé město šel tisícový průvod místních obyvatel i hostů z širokého okolí. Rakev nesli bývalí spolužáci. Doprovod tvořily družičky malé i velké dívky v bílém.
U hrobu na hřbitově stále vidím jeden z momentů, na který nikdy nezapomenu. Když byla spouštěna rakev do hrobu, začala matka nahlas zpívat československou hymnu, mnozí se přidali.
Stále se ptám, kde vzala matka, která ztratila syna, tolik síly.
Snad to bylo její zoufalství nad nemohoucností jejího syna, který chtěl změnit svět k lepšímu.
Snad proto, že chtěla lidem ukázat, že nebyl blázen, ale že jej pochopila a odpustila mu, jak rodiče prosil.
Snad chtěla, aby pochopili i ostatní.
Za město se rozloučil tajemník J.D., za školu zástupkyně ředitele A.F.
Ve velkém kostele byla zádušní mše.
Kolem kostela stálo několik tajných. Příchozí si pečlivě prohlíželi.
Za několik dnů pozdě večer přišla za paní učitelkou matka Jana, aby jí poděkovala. Donesla knížku o Komenském. Byla smutná z toho, jak se lidé od nich odvrací, jaká opatření byla podniknuta na hřbitově - uzavřeny hlavní dveře, brány, vykáceny některé stromy, kontroly u hrobu a j.
Na hrob Jana Zajíce byl umístěn náhrobek sochaře Olbrama Zoubka jen v poloviční podobě - podoba kamenného sarkofágu. Umístit pod něj kamenné koule a vrchní desku s torzem spáleného těla nebylo povoleno. Toto bylo možno provést až po roce 1989.
Paní učitelka dál vzpomíná:
"Měla jsem štěstí, že torzo spáleného těla umisťoval O.Zoubek v době, kdy jsme byla na hřbitově a mohla jsem si s ním povykládat. Desku měl celou dobu v ateliéru v Praze."
fotografovala jsem 20.4.2013
na pohřbu našeho spolužáka
A co následovalo potom?
Matka byla propuštěna z učňovské školy rok před důchodem. Sestra nemohla jít studovat na VŠ, starší bratr měl problémy s dostudováním VŠ ( o tom víme - co bylo na chodbě VŠ a jak se projednávalo ). Likvidovaly se květiny na hrobě. Mnozí přecházeli na druhý chodník, aby se nepotkali se Zajícovými.
Oba dva - tajemník MNV a zástupkyně ředitele, kteří mluvili na pohřbu, dostávali anonymy...
Po smrti Jana Zajíce jediná Svobodná Evropa uváděla jméno a zároveň sdělila, že A.F. mluvila na pohřbu jako zástupkyně ředitele školy. A právě tato paní učitelka se postarala i o to, aby na škole byla busta Jana Zajíce. Vyhledala v Opavě architekta G. Jandu a domluvila s ním zhotovení busty. V r. 1991 byla busta odhalena.
"Pracovníci Městského úřadu byli toho názoru, že bych u této akce měla být, akt řídit. Ale zástupci nově vzniklého fóra rozhodli jinak. Akci vzali za svou a když jsme zpovzdálí ( nebyla jsem pozvána ) toto sledovala, že tvůrce busty arch. Janda nebyl uveden a stál téměř za rohem školy, styděla jsem se a šla se mu po ceremoniálu omluvit."
Možná se nebude někomu líbit, že vzpomínám na situaci ve Vítkově, ale život Jana Zajíce přece není jenom několik málo let na střední škole v Šumperku. Navíc život člověka začíná jeno narozením, a ne vytržením jen té části, která někoho zajímá...
K napsání tohoto textu mě vyprovokovalo nepřesné sdělení v jedné televizní reportáži.
P r o č nehledají pamětníky?
Oni ještě žijí, ale jsou již dost staří na to, aby informovali jen podle zážitků, vzpomínek a pocitů a nezkreslovali dané období. Snaží se zachytit situaci co nejpřesněji - tak by se přece měla uchovávat pro příští generaci...
Ema
_____________________________________________________________
..."když jsme se v srpnu 1989 chtěli sejít u hrobu Jana Zajíce..."
Patřili jsme k lidem, kteří měli několik druhů časopisů na předplatné - byl předplacen i Týden...
V jednom z čísel časopisu Týden jsem se dočetla o muži z Vítkova, kterého jsem znala ještě jako malé dítě, vlastně musím to upřesnit: znala jsem ho i jako malé miminko v kočárku. Později jsem ho viděla, jak držel v ruce tužku, a i grimasami v obličeji si pomáhal - stejně jako ostatní děti, psát první písmenka.
Číslo časopisu Týden 26 z roku 2003 jsem si schovala na památku. V bytě se nedá tolik různých časopisů schovávat. Právě v čísle 26 je zajímavý článek od Ivana Motýla na straně 42 až 45. Mě ale nejvíce zaujala část textu, týkající se Jiřího V. z Vítkova na straně 45. Mezititulek textu zní - budu citovat:
c i t u j i
VENKOVSKÉ SEMENIŠTĚ ŽIVLŮ
Procházka ulicemi Vítkova na Opavsku připomíná zapomenutý nástěnný kalendář z minulého století.
Utrhneš list před kamenným farním chrámem a slyšíš modlitby Němců vyhnaných po válce ze zapadlého sudetského městečka.
Utrhneš druhý list a ze hřbitova promluví Jan Zajíc o svém hrdinném gestu, které mělo v únoru roku 1969 zachránit repuibliku před normalizací.
Trhneš kalendářem potřetí a zahlédneš, jak policisté 21.srpna 1989 vlečou v poutech do služebního vozu jednoho z představitelů místního udergroundu Jiřího V.
"Policajti Vítkovu v osmdesátých letech říkávali, že je to tady semeniště živlů," vypráví V. a vstává od dopitého půllitru v hospodě ve dvoře Odborového domu. Z výčepu na něho ještě pobaveně kývne další z těch, kteří v osmdesátých letech vyjížděli z Vítkova za nezávislou muzikou prakticky po celé zemi.
"V tom byl asi hlavní smysl undergroundu. Chartu, tu jsem ve Vítkově podepsal snad jen já, zatímco za undergroundem brousilo mnoho let patnáct dvacet lidí,"
rekapituluje, zatímco se blížíme k budově policejní stanice. "Já ani nevím, jestli je tam ještě ten hňup, co mě tehdy jednadvacátého srpna odvezl střízlivého na záchytku. Po revoluci určitě několik let sloužil. Ti staří policajti jsou trapní, ale nic víc od nich nemůžeš čekat. Nenapadne je, že by se za službu před rokem 1989 taky mohli stydět. Nekoupí ti ani štamprli, nad kterou by se omluvili třeba za tu fingovanou záchytku," uvažuje V., ale nelituje se.
To, co udělal před sametovou revolucí, sám nepovažuje za hrdinství.
"Dělal jsem to proto, aby mě jednou nemuselo vlastní svědomí nakopat do zadku," přemítá.
"Myslel jsem si, že zemi po revoluci přeberou inteligentní lidé, jenže z osmdesáti procent se do politiky i na úřady nahrnuli zase ti staří prospěcháři," tvrdí.
V. dala revoluce všechno, co si před pádem komunismu přál.
"Jsem šťastný, mám svůj klid. Hned po revoluci jsem mohl seknout s prací a vyrazit do světa. Teď je mi dobře tady ve Vítkově."
Do undergroundu všude vyháněla lidi hlavně touha po nezávislosti a svobodě. Až v druhém plánu se zajímali o petice a organizované protirežimní protesty.
"Nečekám proto za své zásluhy žádnou trafiku," směje se V.
k o n e c c i t a c e
V úvodníku časopisu TÝDEN č. 26 z roku 2003 jsou k textu Ivana Motýla napsána tato slova Dalibora Balšánka, šéfredaktora - cituji:
"Trochu pábitelská je reportáž Ivana Motýla o odpůrcích komunistického režimu, kteří žili v ústraní před listopadem 1989 a také po něm. Popisuje statečné činy obyčejných lidí vzdorujících v nejhorších letech normalizačního režimu."
...Tolik pravdy je ve slovech "obyčejní" lidé, přidala bych ještě i nezapomněli na lidskost, vzájemnou úctu jednoho ke druhému, ochotu a chuť pomoci druhému člověku...tak znám osobně pana Jiřího V.
Ema
________________________________________________________
21.srpen 1968
Dnes je opět onen den....na který se jen těžce zapomíná. Píši o své vlastní zkušenosti:
V té době jsem bydlela v malém pohraničním městečku Vítkov - tehdy byl v okrese Opava. Vítkov měl asi pět tisíc obyvatel.
Je nutné dodat, že Vítkov je velmi blízko území LIBAVÁ, kde byla častá vojenská cvičení.
Tenkrát jsme měli v Ostravě zažádáno o byt, na který jsme čekali. Bydlela jsem s prvorozeným synem ( 15 a půl měsíců ) u rodičů a manžel za námi často dojížděl. Pracoval tehdy v nepřetržitém provozu na směny..
Kdo z Vás si vzpomíná, nábytek byl na objednávky. A teď k věci:
Potřebovali jsme zaplatit nábytek, tak jsem měla jet do Ostravy vyzvednout peníze.
Již dávno před 21.srpnem jsme věděli, že se něco děje. Každou noc se stěhovala vojenská technika - přitom byl dávno ohlášen konec cvičení vojsk Varšavské smlouvy.
Máma mě nechtěla do Ostravy pustit, měla o mě strach. Zažila bombardování Ostravy v r. 1944 a 1945. Táta se byl podívat na ČSAD, který řidič pojede do Ostravy. Jel pan Karel - dnes už nežije. Tenkrát byl jenom o pár let starší než já. Řekl mi, že se o mě postará - zřejmě se tak domluvil s mým tatínkem.
Jednalo se o to, že jsme měli cestou projet kousek od svinovského vysílače. A tam to začalo.
Tanky namířené na vysílač!
Již cestou jsme viděli velmi zmatené a unavené asi sovětské vojáky ( vojska byla stažena ze spojeneckých zemí kromě Rumunska, jestli si dobře pamatuji, nevím to přesně...) - hodně mladí, unavení vojáci, skoro ještě děti a velmi staré zaprášené důstojníky, ta nejstarší vozidla - nerozumím tomu, ale naše V3S mi připadala proti tomu jako zázrak techniky.
Na jedné straně chápu povinnosti vojáka, ale na druhé straně nikdy nepochopím zradu.
O tom, co se děje, nevěděli ani čelní představitelé v Ostravě - vím konkrétně o některých profesích, které měly zajistit správný chod nezbytně nutných věcí pro lidský život:
zásobování, pitná voda, elektřina, plyn a v neposlední řadě lékařská pomoc obyvatelům...
Takže je mi velmi smutno....
Pokud si dobře vzpomínám - tak na severní Moravě byl nejdříve obsazen svinovský vysílač. Po cestě, kterou přijížděli, byl jako první " na raně"....
Potřebovali nás, občany této země "odstřihnout " od informací. Přirozeně jim šlo i o zdejší rozhlas a televizi a samozřejmě náš vysílač na severní Moravě, který je vidět z velké dálky.
Manžel je slaboproudař a pracoval v oboru, kde na pracoviště byl povolen vstup jenom na průkazky..
Povolení vstupu jsem měla kdysi dávno i já, když potřebovali přeložit odborný text k novému přístroji. Překládala jsem tak, že jsem každou chvíli telefonovala, jaký výraz mám použít - nerozuměla jsem tomu, co jsem právě překládala po technické stránce.
21.srpna 1968 jsem jela autobusem z Vítkova do Ostravy. Musela jsem vědět, co se děje - navíc jsem potřebovala vyzvednout peníze na dlouho objednaný nábytek. Pan vedoucí měl odpoledne nahlášenou inventuru a s ní spojené přeceňování nábytku.
Píši o tom proto, že takový strach jsem o něho neměla ani u operace páteře, kde šlo opravdu o hodně. Pod dojmem toho, co jsem cestou viděla a co jsem věděla o povinnostech vojáka, který dostane rozkaz a musí konat....
Přišla jsem do našeho budoucího bytu, zvedla telefon, abych zjistila, kde je a kdy přijde, když měl být už dávno doma - a průšvih:
v telefonu to píplo a konec. Obrovské ticho.... Domů přišel až po několika hodinách. Měli je tam za zády. Hlídali je a nejhorší bylo to, že s nabitými puškami ostrými náboji - to jim řekli. Bylo prý vidět, že mají strach, co se děje, když někde něco svítí .....a to se jednalo o ruské zařízení s ruskými popisy.... Těch pár měsíců prožitých se synem ve Vítkově - asi šedesát km od manžela - bylo plných strachu....
Raději nevzpomínat, stoupá tlak!
Dokáži se vcítit do pocitů lidí, kteří podobné situace prožili.
Ema
