Vzpomínám

.............................................................................................................................

Skoro celý jeden měsíc jsem strávila v nemocnici - nyní jsem již doma...

...............................................................................................................................

V čem je "zakopaný pes"?
Několik odborníků a pro každého platí jiný předpis? Jak si jinak vysvětlit sdělení jednoho lékaře o tom, že předchozí lékař měl předepsat? Proč posílat k dalšímu?
...raději nebudu pokračovat...je mi z toho velmi smutno - proč musí pacient trpět a snášet velké bolesti jen proto, že existují zřejmě nesmyslné předpisy...  uvidíme, co bude dál

..................................................................................................................

Nedávno jsme se dočkali následujícího komentáře ( jen tak pro sebe ) od sestry za okénkem:
...to má přece udělat praktik a ne posílat k nám
Bylo to na oddělení, kam chodíme na pravidelné kontroly k ambulantnímu specialistovi, který nám osobně řekl:
...při jakýchkoliv problémech ihned přijďte sem k nám 
Byli jsme oba jako opaření a nezmohli jsme se na žádný komentář...i to se stane starému člověku, který je v nouzi a hledá pomoc...
................................................................................................................

Mé nejnovější zkušenosti se zdravotnictvím v krajském městě:
-  na kontroly do kardiologické ambulance chodím na Kollárovu ulici
Dobře jsme si vybrali - sestry i lékaři jsou skvělí. Chovají se k nám výjimečně - připadáme si, jako bychom chodili k nejlepším známým, ke kamarádům a skvělým přátelům.
Vždy vše pečlivě vysvětlí a poradí.
Potřebovala jsem cévní vyšetření - chtěla jsem jít do FN. Proč?
Tam mě přece 3.2.2016 operovali, tam jsou záznamy o průběhu embolie, operace a následné léčby. Dokonce jsem byla pozvána na jednu kontrolu do cévní ambulance FN na kardiologickém oddělení.
Udělala jsem velkou chybu, když jsem si myslela, že mě objednají na další kontrolu - prý až koncem listopadu, ale ať si zajdu do soukromé ambulance jejich pana primáře mi řekl zdravotnický bratr s titulem magistr...neřekl ale, že mají úplně stejný termín...
Tak co teď? Mám čekat tak dlouho anebo zkusit Vítkovice?
-  telefon jsem si našla na internetu a hned zkusila telefonovat...
Přesvědčila jsem se o tom, že DOBRÝ ČLOVĚK STÁLE JEŠTĚ ŽIJE"...
Nejenže jsem dostala podstatně kratší termín, ale navíc mi byl domluven termín tak, abych nemusela jet dvakrát - jednou na ultrazvuk a podruhé do cévní ambulance. A to vše s přihlédnutím k tomu, jaký termín bych měla volný já...jak je vidět, není člověk, jako člověk!
Děkuji starostlivým ženám na obou kardiologiích ( na Kollárově ul. a ve Vítkovické nemocnici na ambulanci )
Ema
P.S.:

co by asi dělal člověk, který žije na malém městě a nemá možnost výběru?
..................................................................................................................

...tak nevím, kolik kloubů mám ve svém těle? V současné době při léčbě Warfarinem nesmím antirevmatika - je to doslova horor! Hlavně v noci...to pak cítím v těle i ty klouby, které vůbec neexistují.
..............................

Současné prudké změny počasí mají dost velký vliv i na naše zdravotní problémy - řídíme se podle toho a odpustíme si např. dávno plánovaný výlet a řekneme si:
snad za rok bude třeba lépe!

....od pátku jsem se necítila zrovna nejlépe - velké a hlavně náhlé změny počasí jsem nesnášela po celý svůj život.
...............................................

Není nad zkušenost s lékaři, kteří berou člověka jako celek a navíc jsou ochotni vysvětlovat a odpovídat na naše laické dotazy...

........................................................................................................................

Po 58 dnech se opět ozvala tachykardie - nečekaně, náhle, bez jakéhokoliv "upozornění"...
Je zapotřebí sdělit:
- poprvé nám lékařka ve FN na urgentním příjmu pečlivě vysvětlila rozdíl mezi léky na vysoký tlak a léky, které upravují rytmus ( tep )
- poprvé zabral vasocardin...lék určený ke snížení tepu nad 90 tepů

Měli jsme štěstí - co bude dál?  To je asi ve hvězdách - snad se jednou podaří zachytit tachykardii. Pak by lékaři věděli, o jakou se jedná.
......................................................................................................................
Začal život s "Warfarinem" - objevují se komplikace. Co bude dál?
Několik lékařů řeklo:
...nutno nyní brát - já jsem dodala:   až do smrti.
Poděkování si zaslouží lékaři, kteří vysvětlují srozumitelně, jak pokračovat dál.
Není příjemné slyšet:
...kdyby to byla mozková mrtvice, bylo by vše mnohem horší!
To přece vím sama moc dobře - jenže jak se vyvarovat vzniku další embolie?
Co když nebude stačit léčba Warfarinem?
...i takový je můj současný život
Ema
.........................................................................................................................
V poslední době jsou naše dny spojeny s poznáváním změn v životě člověka žijícího s nemocí.
Bohužel jsou nemoci, které vás dopředu na nic neupozorní. Udeří náhle, aniž by si člověk stačil uvědomit, že se něco v jeho životě mění.
Nebýt naše zdravotnictví na tak vysoké úrovni, tak jsme již oba dva nebyli tady...
Když jsem 9.3.2016 v odpoledních hodinách čekala na urgentním kardiologickém příjmu na to, jak se mění stav pacienta ( Milana ) k lepšímu, měla jsem možnost vnímat názory starších lidí
( bohužel přítomní lidé byli tak hluční, že se jejich poznámky nedaly přeslechnout ):
Z jejich rozhovoru bylo jasné, že o zdravotnictví a svém onemocnění vůbec nic neví, ale to jim vůbec nevadilo a oni nadávali a kritizovali...
Nedalo mi to a řekla jsem jim:
Copak vy víte, kam paní doktorka odešla?
Mohla jsem si dovolit komentovat, protože jsem věděla, do jaké místnosti paní doktorka vešla. V příjmové části jsou ambulantní expektační lůžka, na kterých byli umístěni pacienti - v místnosti je s nimi zdravotnický personál a činnost jejich srdce je sledována na přístrojích. Kromě jiného se provádí EKG a pacient je neustále pozorován - jsou mu podávány léky v kapačkách.
Trvá to sice několik hodin, ale pacientovi se uleví - nemusí zůstat v nemocnici.
Ve středu 9.3.2016 jsme měli štěstí na skvělou mladou lékařku - věcně a srozumitelně vysvětlovala odborné problémy s tachykardií. Brala nás jako lidi, kteří ji pochopili. Sdělila, proč změnila léky. Jasně popsala, co udělat dál...
Chovala se velmi odpovědně - pacientů tam bylo hodně. V průběhu pěti hodin jsem sledovala, co se na urgentním příjmu děje. Číst jsem nemohla - zapomněla jsem si vzít brýle...
Když jsem čekala, netušila jsem, jestli se budeme večer vracet domů oba dva...
Velmi mě překvapila péče procházejících sester o mou osobu - doporučovaly raději odejít anebo si aspoň zajistit pití. Později jsem se průběžně dozvídala, jak působí léky v kapačce.
Sestry, bratr i paní doktorka si zaslouží naše poděkování!
Tak si již oba dva začínáme pomalu zvykat na Warfarin a nezbytnou dietu - snad nám pomůže předejít krevním sraženinám, které nebolí a ani neavizují dopředu, že se v těle něco děje...
.....................
Život po sedmdesátce není zrovna jednoduchý - můžete se snažit pečovat o své zdraví jak nejlépe dovedete, ale stejně vás nakonec nemile překvapí to, s čím dopředu nemůžete počítat...
Trpíte-li tachykardií, překvapí vás zcela nečekaně i tehdy, když berete léky přesně podle předpisu lékaře. Pak nezbývá nic jiného, než zavolat rychlou záchrannou službu. Nejdůležitější v našem případě je, snažit se co nejrychleji pacienta probrat z bezvědomí...zatím se nám to již víckrát podařilo.

........................
Pokud se týká mně:
přidávají se komplikace - nepříjemné a dost velké bolesti bederní páteře...proto jsem nyní na PC jen chvilinku. Přidala se i teplota - co bude dál?______________________________________________________

Letošní únor mi připravil nepříjemné zkušenosti. Ani v nejhorším snu by mě nikdy nenapadlo, co by se mi ještě mohlo stát...jak je vidět, ještě jsem si "nevybrala" dost špatných zkušeností...
Ale začnu po pořádku od noci z úterý na středu - z 2. na 3. únor 2016:
probudila jsem se v noci - bylo mi najednou moc zima. Podívala jsem se na svítící časový údaj na rádiu.
Bylo přesně 2:44 hodin, když jsem sáhla po telefonu a začala vytáčet 158 - spletla jsem se a hned jsem správně vytočila 155.
Nebudu zapírat - měla jsem velký strach, když jsem se podívala na svou pravou ruku:
od zápěstí ke konečkům prstů byla celá bílá. Prsty byly těsně u sebe - nedalo se s nimi vůbec pohnout. Navíc byla hodně těžká, jako bych měla ke dlani přidělán velký a hodně těžký kus ledu.
Zeptala jsem se ženy na druhém konci telefonního spojení, jestli  mám zajít s někým do Fakultní nemocnice, když jsem jí popsala svůj současný zdravotní stav. Žena se mně zeptala na důležité údaje a řekla:
Přijede lékař - byli u nás velmi brzy. Mezitím jsem si nachystala poslední vyšetření od ambulantních specialistů, které jsem navštívila v loňském roce. Uvažovala jsem tak, že bych na tom mohla být ještě hůř a třeba bych si na některé důležité údaje nemohla vzpomenout. Manžel nachystal léky, které pravidelně užívám.
Paní doktorka z Rychlé záchranné služby řekla:
...začínáte špatně mluvit, jedeme. Co kdyby to byla mozková...?
Podobně jsem uvažovala i já - přece jenom rodinná anamnéze existuje ve dvou pokoleních přede mnou...
Přijeli jsme k urgentnímu příjmu - byla jsem jen v kalhotách a svetru. Kabát jsem si neměla brát. Stejně jsem nezvládla sama se levou rukou oblékat...
Co teď se mnou dál? Na jaké oddělení mě dát?
Druhý člen posádky řekl:
Udělej EKG a jdeme na urgentní příjem. Chvíli jsem se měla posadit - ve dveřích jsem uviděla sympatickou sestřičku ( viděla jsem ji tady, když v těchto místech skončil Milan s kardiologickými potížemi ).
Na příjmu byla i paní doktorka z neurologie. V duchu jsem obě ženy litovala - nejhorší doba v noci a já se octnu ve Fakultní nemocnici se zdravotními problémy, které zřejmě nevypadaly zcela jednoznačně.
Nestudovala jsem medicínu, ale zkušeností se zdravotními zařízeními a se svými zdravotními problémy mám víc než dost.
Natočily mi EKG, odebraly krev - s jakými výsledky, to nevím...cítila jsem jen stále větší chlad a strach o pravou ruku se zvyšoval. Vnímala jsem vše, co se kolem mé osoby dělo. Odpovídala jsem na otázky paní doktorky z neurologie - když se mně ptala na krční páteř, odpověděla jsem, že nemám problémy od roku 1976, kdy jsem patřila k pacientům pana primáře z Opavy.
Paní doktorka z neurologie uvažovala o odběrech na revmatoidní testy - měla jsem je dělané nedávno. Navíc nebývají hotové rychle...ani klíště jsem neměla, takže o boreliózu se jednat nemohlo.
A co dál?
Pro mě veškeré rozhodování trvalo příliš dlouho - zima již byla nesnesitelná...ale jednalo se o mou osobu a já jsem neuměla říct:
...zavolejte, prosím vás, lékaře z jiné odbornosti.
Na hodinách se ručičky rychle blížily k šesté hodině ranní - tolik hodin strávit v ambulanci urgentního příjmu bych nepřála ani největšímu nepříteli. Byla jsem hodně unavená. Začala jsem pociťovat žízeň. Dostala jsem trošku vody - nevědělo se, co se bude se mnou dít dál.
Konečně bylo rozhodnuto předat mě na urgentní příjem úrazové chirurgie - bylo krátce po šesté hodině, konkrétně pět minut po...
A tady to začalo - za okénkem bylo několik pracovníků v červených uniformách. Nevím, jestli tři nebo čtyři. Sestra, která mě sem přivedla, to pěkně schytala. Uslyšely jsem slova:
...má úraz? má  něco zlomeného? nemá!
Když moje sestřička řekla:
...podívejte se, od kolika hodin tady paní je -
ozval se ostřejší křik:
Ať si počká na chirurgickou ambulanci - začíná od sedmi hodin!
To jsem již nevydržela a přistoupila k okénku a řekla jsem ženě, která zbytečně a neúměrně zvyšovala hlas, aby si uvědomila, že sestřička plní příkaz lékařky...i já jsem se dočkala nepřívětivého a velmi nepříjemného křiku.
Vzdaly jsme to - sestřička mě odvedla nazpět do ambulance urgentního příjmu. Zřejmě jsem nevypadala zrovna nejlépe, protože se mně ptaly, co se mi stalo. Sestřička popsala situaci paní doktorce - sdělila jí i jméno sestry, která se chovala velmi nevhodně...
V ambulanci mě uložily a daly mi lék pod jazyk - tady jsem počkala do doby, než mi sestřička zajistila vyšetření na chirurgické ambulanci...
Blížila se sedmá hodina - přišla ke mně sestřička, kterou jsem doposud neviděla. Chtěla po mně kupon za 90,- korun. Řekla jsem jí, že to sama nezvládnu a ukázala, ať si vezme mou peněženku. Zakoupila ho - ukázala mi ho ( nemusela, věřím jí ) a vrátila zbytek do dvou stovek...
Obraťme list - ocitla jsem se u zdravotníků, kterým záleží na pacientovi:
podle jednání pana doktora Kříže a jeho sestřiček jsem poznala, že jsem u odborníků. Okamžitě zajišťovali odborné vyšetření - pan doktor Dan...příjmení si nejsem jistá, tak raději nepíši ...mi v průběhu vyšetřování popisoval, co právě vidím ve 3 D. Bylo mi jasné, že pravá ruka je skoro "mrtvá" - v levé proudila krev, byl hmatný tep. V pravé nikoliv - byla od zápěstí jako hadrová panenka a tep se nedal vůbec najít...
Oba lékaři mi sdělili, že se bude operovat - možná hned, možná se ještě bude dělat CT vyšetření. V přízemí mi ještě nechali udělat rentgen. Sestřička vypsala všechny potřebné papíry a já se pokusila podepisovat levou rukou - to tedy vypadalo!
Sestřička mě odvedla do nemocniční části - odsud jsem byla velmi brzy na pokoji. Přišlo za mnou několik lékařů - dozvěděla jsem se potřebné informace.
Pečlivě mi byly vysvětleny i záležitosti týkající se anestézie - paní doktorka vysvětlovala, ale i odpovídala na mé otázky - celková anestézie mě čekala poprvé! Bylo vidět, že lékaři byli seznámeni s mými různými diagnózami.
Krátce před operací mi brala krev sestra Anička - je vidět, že umí nejen brát krev, ale i pacienta povzbudit. Odvážela mě na operační sál - pohladila mě, což mě velmi potěšilo...tak ráda bych jí za její lidský přístup poděkovala!
Na sále jsem zaslechla hovor o vysokém tlaku. Řekla jsem, že jsem dnes ještě neměla lék na srdce...betablokátor... - tak mi ho zřejmě podali v injekci, protože jsem hned měla začít dýchat. Zeptala jsem se ještě, jestli s otevřenými anebo zavřenými ústy - měla jsem udělat to, co se mi dělá lépe...víc nevím.
Na pooperačním pokoji jsem se probudila brzy - pak jsem byla přeložena na JIP chirurgickou. V oddělené "kóji" jsme byly dvě - já jsem se ocitla na stejném lůžku jako byla před léty tchyně. Krátce po devatenácté hodině jsem se zeptala sestřičky, jestli smím hýbat prsty. Překvapeně se na mě podívala a povolila mi to. Kolem páté hodiny ranní jsem se zeptala sestřičky, kde jsou mé léky. V šest hodin ráno beru Euthyrox ( štítná žláza ). Sestřička mi lék podala v uvedený čas. Po operaci jsem vůbec nezvracela. Cítila jsem se dobře.
Při ranní velké vizitě na JIP jsem stiskla ruku panu primáři ( má fotku na stránkách FN, takže vím, že se jednalo o pana primáře ). Usmál se a další lékaři také.
Na JIP jsem dostala snídani a pak jsem již byla převezena na oddělení. Na pokoji jsme byly tři. Nevěděla jsem, kdo mě operoval - tak jsem se zeptala. Jsem přesvědčena o tom, že mi pan doktor Jelínek zachránil život - on sice podotkl, to snad ne, ale ruku ano...
Šlo prý o čas, kdy by již mohlo být pozdě...jsem se dozvěděla později...
Odkud se mohla dostat krevní sraženina do mé ruky?
Následovala další odborná vyšetření - za každé z nich jsem byla velmi vděčná.
Pokud se týká echa jícnu, srdíčka a plic ( domluveno dodatečně při průběhu vyšetřování - ukazovala jsem rukou na hodiny naproti, že klidně zvládnu ještě i dvacet minut ) - nejedná se o bolestivé vyšetření. Někdo možná řekne nepříjemné, ale já jsem vše brala úplně jinak:
lékaři vyšetřují proto, aby přišli na problémy v mým vnitřních orgánech...
Nakonec dozvědět se při vyšetřování i o nových metodách vyšetřovacích bylo pro mě docela zajímavé zjištění. Vidět na monitoru EKG mého srdce a také reakci "vody", kterou sestřička dávala injekční stříkačkou přesně podle pokynů pana doktora a já jsem rovněž poslouchala a dělala to, co řekl pan doktor...
Překvapila mě otázka pana doktora, jestli jsem zdravotní sestra - zeptala jsem se, proč se tak ptá? 
...jen jsem se snažila trochu víc o to, abych věděla, co se se mnou děje. Po odborné stránce to popsat neumím - jen vlastními slovy.
Kromě jiného jsem se dozvěděla, že mě po zbytek mého života čeká WARFARIN - v nemocnici mi ho začali dávat.
Strávila jsem tam deset dnů - byla za mnou i rehabilitační pracovnice. Divila se, co všechno již s rukou zvládnu - tady jsem zbytečná, podotkla..

Obdivuji práci zdravotnického personálu ( všech bez vyjímek ) na chirurgii - velmi náročné psychicky i fyzicky. Umí skvěle a srozumitelně vysvětlovat. Jsou trpěliví, vlídní a usměvaví - dokáží člověka potěšit a podpořit...zaslouží si mé  děkuji!

V pátek jsem po příjezdu domů hned telefonovala na kardiologii, jestli přijímají nové pacienty - objednaly mě hned na pondělí. Celkové velmi pečlivé vyšetření včetně odběru Quicka a odpoledne jsem se dozvěděla výsledky. Objednaly mě hned i na Holtra.
Dnes jsem se dozvěděla výsledek druhého Quicka  ( v pondělí a nyní ve čtvrtek ) - je lepší a dozvěděla jsem se, jak brát léky a kdy jít na další kontrolu.

Jsem vděčná všem - moc dobře vím, že v minulém století bych již dávno nežila. Naše zdravotnictví je na vysoké úrovni.

Doufám, že se mi již znovu nestane žádná další embolie.

Ema